Vanilka

Redakce Vanilky.cz zveřejňuje výňatky ze vzpomínek bývalého dlouholetého vrcholnéhofunkcionáře KSČ a předsedy československé vlády. Kniha L. Štrougala Paměti a úvahy vyšla na konci roku 2009 v nakladatelství Epocha. Dnes vzpomínka z roku 1976.

V roce 1976 jsem doprovázel Gustáva Husáka při jeho cestě do Bratislavy. V programu byla též návštěva národního umělce Laca Novomeského, který v té době pobýval ve státním sanatoriu. Byl vážně nemocný. Novomeský byl jeden z nejbližších přátel Gustáva Husáka. Věděli vzájemně o sobě vše.

Husák, původně koncipient v Clementisově advokátní kanceláři, poté pravidelný účastník rozhovorů v bratislavských kavárnách za účasti Novomeského a často i Clementise – poválečného ministra zahraničí – je s Novomeským členem ilegálního Ústředního výboru KSS a později se podílejí na organizování Slovenského národního povstání. V roce 1951 byli oba společně s dalšími tzv. „slovenskými buržoazními nacionalisty“ zatčeni a následně v r. 1954 odsouzeni k dlouholetým vězením. Jediný Husák v průběhu více jak tříletého vyšetřování veškerá vznesená lživá obvinění odmítl – ostatní včetně Novomeského falešně vykonstruované žaloby pod nátlakem podepsali. Gustáv tak zůstal v tak vážné chvíli v přípravě i v průběh procesu sám, který rozhodně odmítal veškerá vznesená falešná obvinění. Ani tato „mezi přáteli nepříjemná událost“ nenarušila jejich osobní přátelství.

V nemocničním pokoji státního sanatoria, kde jsme se spolu s Gustávem sami dva ocitli u lůžka Laco Novomeského, proběhl rozhovor na jediné téma – „sovětská okupace“. Básník v krátkých stručných větách tichým hlasem vyjadřoval pochybnosti o tom, zda Husák měl převzít funkci, ve které je v této zemi zodpovědný za vše. „Nikdo v této republice s okupací nesouhlasí, co s tím chceš, Gusto, vlastně udělat,“ tázal se Novomeský hned na začátku. „Nechápu a nikdy nepochopím, co nám to“ – měl na mysli Sověti – „udělali.“ V tomto duchu stále přerušovaně hovořil – když mu Husák odpovídal, vysvětloval, uklidňoval, že tu vážnou situaci se snaží řešit a že snad i s odsunem vojsk v krátké době se něco podaří dosáhnout. Novomeský, zřetelně unaven, vše vyslechl – ale stále tvrdil, že lidé nám nevěří a má pochybnosti, že nám v budoucnu někdy vůbec znovu uvěří. To byla snad poslední slova, která opakoval i při našem odchodu. Přesto popřál Gustávovi – „snad se Ti to podaří“.

Jak se následně ukázalo při posledním rozloučení s tímto velikým Slovákem – Čechoslovákem, toto přání bylo nereálnou myšlenkou. Když jsme opouštěli státní sanatorium, bylo patrné, že tento rozhovor s nebližším přítelem na G. Husáka velice zapůsobil. Bylo to poslední setkání dvou životních přátel – zanedlouho Ladislav Novomeský umírá.

(Poprvé publikováno 15.10.2009)