Vanilka

Redakce Vanilky.cz zveřejňuje výňatky ze vzpomínek bývalého dlouholetého vrcholného funkcionáře KSČ a předsedy československé vlády. Kniha Lubomíra Štrougala Paměti a úvahy vyšla na konci loňského roku v nakladatelství Epocha.

V březnu 1969 se při poradách – Svoboda, Černík, Husák, Štrougal – dospělo k názoru, že Dubček by měl abdikovat. První tajemník to nejdříve odmítal. Stála otázka, kdo ho má ve funkci nahradit, koho do této funkce navrhnout. Bylo zřejmé, že by to měl být člověk, který má předpoklady nesmírně komplikovanou situaci v  zemi zvládnout. Bylo třeba brát v úvahu, aby navrhovaný kandidát měl mimo jiné šanci jednat se sovětskými představiteli o východiscích ze situace, kterou byli sami po vojenské intervenci zaskočeni. Na první schůzce jsme se všichni shodli, že přicházejí v úvahu dva kandidáti – předseda federální vlády Černík a 1. tajemník ÚV KSS Husák. S tímto konstatováním bychom se snad rozešli a dali si možnost vše promyslet, nebýt výzvy Gustáva, že bychom se snad měli vyjádřit, koho ze dvou kandidátů doporučujeme. Po trapném tichu – zdálo se, že rozhodnutí si všichni ještě promyslíme a odložíme na příští dny - nás poněkud zvýšeným hlasem vyzval prezident, že doba je neklidná, všichni to víme a my nejsme schopni se dohodnout, jak po zamýšleném odchodu Dubčeka situaci řešit. Pochopil jsem, že výzva prezidenta je adresována mně – tehdy předsedovi byra pro stranickou práci v českých zemích – poněvadž dva předchozí pretendenti na tento stranický post by v této chvíli sami posuzovat, kdo je lepší a vhodnější, neměli. Vyjádřil jsem, že za 1. tajemníka doporučuji Oldřicha Černíka, s tím, že G. Husák by měl zaujmout funkci předsedy federální vlády. Nestačil jsem ani dokončit stručné zdůvodnění, když Husák návrh odmítnul, prásknul dveřmi s tím, že zůstane na Slovensku a odešel.

V nastalé trapné situaci prezident utrousil poznámku – že takto – myšleno prásknutím dveřmi – k žádnému řešení nedospějeme. Prohlásil, že bere na vědomí dva předložené návrhy s tím, že české byro – to byl nepřesný údaj, neboť byro o věci do té doby nejednalo – doporučuje Černíka. Tento názor – zvolit za 1. tajemníka O. Černíka sdělil prezidentovi i A. Dubček. Tentýž názor zastávala Biľakova skupina. Stále to však byly diskuse v ad hoc utvářených skupinách, což charakterizovalo situaci v politickém vedení. Volený orgán očekával konkrétní návrh, který měli předložit vedoucí činitelé. Prezident Svoboda prohlásil, že by rád o této otázce diskutoval se sovětským velvyslancem Červoněnkem. Na další schůzce prezident nám sdělil, že velvyslanec s diplomatickou noblesou se vyjádřil tradičně – Eto vaše dělo. To jsme zaslechli v prosinci 1967. V srpnu 1968 už to naše dělo nebylo. A opět v roce 1969 se rozhodování vrátilo do našich rukou. Druhá strana byla zřejmě v rozpacích, pro koho by se měla rozhodnout. Nebo snad došla k závěru, že už nikdy nebude vůbec zasahovat do pravomocí, suverenity členských států? Příští dny nás přesvědčily, že toto námi toužebné očekávání v následujících měsících, ba letech nám bohužel nehrozí. Ještě před tím, než jsme se ve skupině Svoboda, Husák, Černík, Štrougal shodli, že kandidátem bude G. Husák, proběhl z iniciativy Gustáva náš rozhovor. Začal otevřenou otázkou Husáka „Co proti mně, Luboši, máš?“  Dotaz – svým obsahem neodpovídající úrovni tazatele – byl zároveň důkazem, že osobně si důvěřujeme. Bez rozpaků jsem mu sdělil, že Černíka pokládám za zkušeného profesionála, který zná celostátní problematiku, byl od konce 50. let v politice angažovaný a dovede klidně vystupovat, uvážlivě rozhodovat i v krizových situacích. A těch v té době bylo nemálo. Otevřeně jsem Husákovi opakovaně vytýkal, že se zbytečně při jednáních i při individuálních rozhovorech rozčiluje a pak místo argumentace partnery ponižuje. To pochopitelně nevytváří vhodnou atmosféru pro jednání kolektivních orgánů. Žádal jsem ho, aby si uvědomil, že jeho vystupování je někdy, ba často příliš autoritativní. Chápal jsem, že je – mimo jiné i v důsledku dlouholetého věznění – včetně letitých samovazeb – soustředěný sám na sebe. Byl to opravdu klasický introvert. I četní naši spolupracovníci říkali, že Husák vystupuje jako jediný neomylný. Zároveň jsem mu sdělil, že Černík funkci 1. tajemníka odmítl a na následující schůzce doporučí Husáka. Řekl jsem výslovně, že je to jeho rozhodnutí a já ho respektuji.

Potom jsem vyslechl Gustávovo osobní vyznání, jak se dívá na celou svou životní pouť, jaké poznání mu celý jeho život přinesl. Myslím, že má původní reálná představa, kdo má stát v čele ÚV, nezanechala stín nedůvěry v našich vztazích. Gusta se mě ještě v závěru otázal, zda neznám názor Sovětů. To jsem neznal. V několika dnech poté  nám prezident sdělil, že Sověti ze dvou uvažovaných kandidátů na první místo staví G. Husáka. Prezident L. Svoboda se s tímto návrhem ztotožnil. Pokusme se o komparaci, vzájemné srovnání dvou schůzek obou kandidátů na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ s L. Brežněvem. V březnu 1969 na pozvání předsedy Rady ministrů SSSR A. Kosygina přijíždí do Moskvy předseda federální vlády O. Černík. V mnohahodinovém rozhovoru s L. Brežněvem Černík nesouhlasil s některými názory vedení KSSS na řešení situace v ČSSR. Nebyl prostě zastáncem krajních normalizačních opatření. Nepřijal tezi, teorii o existenci kontrarevoluce v Československu. V dubnu 1969 je G. Husák pozván L. Brežněvem do Mukačeva k projednání obdobného okruhu otázek, týkajících se situace v Československu. Husák vyslovil – pravda pod silným nátlakem – souhlas s hodnocením, s návrhy, které jménem vedení KSSS předložil L. Brežněv. Tyto dvě události měly rozhodující vliv na rozhodnutí, kdo má být 1. tajemníkem ÚV KSČ. Na doporučení Moskvy – zvolit variantu dr. Husáka  – přistoupil prezident a posléze dogmatická skupina. Tím byla vytvořena efektivní většina v ÚV strany. Jak následně vycházelo najevo, stanovisko dogmatické skupiny, která ve vedení strany měla početné zastoupení, se vytvářelo ve vzájemných rozporech. Biľak a jeho stoupenci byli pro Černíka, menšina slovenských členů ve vedení navrhovala Husáka. Nakonec Biľak od svého stanoviska ustoupil. Později se v kruhu spolupracovníků vyjádřil, že tak učinil po silném nátlaku ze strany moskevského vedení. Spoléhal zřejmě i na to, že vzhledem k vlivu, který Biľak se svou skupinou v plénu a aparátu ÚV měl, se Gustáv Husák s ním bude snažit dohodnout. To se také v následujících letech odehrávalo. Oldřich Černík na mě v závěru jednání o nástupci Dubčeka naléhal, abych od svého stanoviska ustoupil. Zdůrazňoval, že nejvhodnější kandidát je Husák. Je to zkušený nejen slovenský, ale československý politik, byl deset let nezákonně vězněn, což mu dává nezpochybnitelnou důvěru, že se vypořádá s nezákonnostmi 50. let. Černík byl přesvědčen, že Husák je výrazným stoupencem reforem v ekonomické i politicko-stranické oblasti. Nakonec jsem se podrobil většinovému názoru – osobně jsem byl nadále přesvědčen, že nejvhodnější lídr pro řešení složitých situací v dané době byl Oldřich Černík. Že od prvních dnů bude nový 1. tajemník nucen hledat kompromisy mezi názory Moskvy a našimi již značně zmírněnými, v dané situaci tak zvaně reálnými stanovisky, bylo všem nám jasné. Od prvních měsíců bylo však zřejmé, že se nejedná o vzájemné kompromisy, ale o přijímání jednoznačných požadavků, jak je před nás staví moskevské vedení. Dodnes jsem nepochopil, proč G. Husák, tento zkušený bard slovenské a československé politiky se bez efektivního odporu vzdával svých programových, v československých společenských podmínkách žádoucích, naléhavých stanovisek.

Měsíc od měsíce, rok po roce jsme vyklízeli polednovou scénu šedesátého osmého roku. Časté, hodiny trvající Břežněvovy telefonáty, osobní schůzky při nejrůznějších příležitostech a zvláště čtrnáctidenní dovolenkové pobyty na Krymu, to byly vždy příležitosti, kdy bylo naší straně tlumočeno, co máme dělat. Ale nestavím se do role toho, kdo všechno věděl a znal, jak čelit neustálému politickému tlaku, který směřoval ke stále šířeji uplatňovaným administrativním opatřením. Vypořádat se s jednáním v Mukačevu, s tím měl Husák problémy po celá léta. Často – mezi čtyřma očima – se k Mukačevu vracel s tím, že to či ono neodsouhlasil. Tvrdil, že nepočítal s masovým vylučováním členů strany, nesouhlasil s dalším oddalováním zveřejnění nezákonností z 50. let. Byl odpůrcem trestně právních postihů politických oponentů. Ale radikálové ve vedení neopomněli vždy připomenout, že takové návrhy byly v Mukačevu odsouhlaseny. Když jsem v průběhu organizovaných stranických prověrek vytýkal Biľakovi, co to organizují za pogromy vůči prostým členům strany, ujistil mě – vše bylo v Mukačevu odsouhlaseno.

(Poprvé publikováno 12. 10. 2009)