Vanilka

Ani nevím, jak mi ta historka přišla po letech na mysl. Asi to bylo tím, že jsme byli na horách? Je to totiž historka mrazivě lednová.  Mám muže, co umí dávat krásné, překvapivé a nápadité dárky. Vždycky mě tím trochu zahanbí, protože já vím, že něco takového na oplátku sama nevymyslím.  Jednou mě ale překvapil ještě více než obvykle. K narozeninám mi koupil lístky na operu do Vídně. Vlastně to nebyly jen lístky na operu, ale celý krásný lednový víkend ve Vídni.

Nejsem sice žádný velký milovník opery, ale on ví, že jsem staromilec, mám ráda knížky Johna Irvinga, a tak správně tušil, že ten víkend ve Vídni bude to pravé. A ta opera k zimní Vídni tak nějak patří.  Byla jsem nadšená, natěšená a opět jsem si v hlavně probírala, proč já takový nápad nikdy nemám. (Malá vsuvka: Po několika letech se mi přiznal, že to vlastně nebyl tak úplně jeho nápad. Byl to nápad manželky jednoho našeho francouzského kamaráda. Což teď zpětně vidím jako jasné, protože on to je takový ženský sen… Ale on ho uplatnil. A to se také počítá.) Vyrazili jsme tedy do Vídně. Stylově jsme se ubytovali v jednom starosvětském hotelu s tlustými koberci a krásným výhledem na klasicistní zámek Schönbrunn. Celý den jsme s rozkoší, a tak intenzivně spolu s ledovým vzduchem nasávali tu krásnou vídeňskou atmosféru, až jsme se navečer málem nestihli převléknout a dojít do té opery. Ale opera byla nakonec šťastně shlédnuta, co jsme však už nestihli, byla před operou plánovaná večeře při svíčkách v romantické hospůdce.

No nic, řekli jsme si. Však se najíme po opeře. Ale ouha. Chyba lávky… Stáli jsme před budovou opery, doznívaly v nás poslední tóny Mozartovy hudby a zároveň se začínaly ozývat tóny jiné… Tóny, které vydávaly naše kručící žaludky. Žádný problém, jdeme přeci na tu romantickou večeři při svíčkách. Ale už po pár metrech na vysokých podpatcích, kdy jsem mráz cítila i přes podrážku bot, mi bylo jasné, že tak jednoduché to nebude. Nějak nám nedošlo, že Praha, před těmi lety, byla mnohem kosmopolitnější a „velkoměštější“ než Vídeň. Alespoň v tomto ohledu. Široko daleko nebyla žádná, natož romantická hospůdka, kde by byli ochotni nám v jedenáct hodin dopřát večeři při svíčkách. Nakonec můj muž rozhodl, že pojedeme do hotelu a tam je donutíme nám něco uvařit. Ano, to znělo dobře. Ale upřímně, jsem si už když to vyslovil, nemyslela, že by to šlo skutečně zrealizovat. Moje vzpomínky na tamější hotelový personál totiž neodpovídaly reálné vizi zorganizování noční večeře pro hosty. Ale nechtěla jsem darovanému koni na ty pověstné zuby moc koukat, a tak jsem jen nahlas, a zcela utopisticky, začala plánovat, co si k té večeři dám! „Dám si kuřecí maso na grilu a k tomu jen listový salát, zakápnutý trochou olivového oleje a balzamikového octa…“ „Čápy s mákem by sis nedala?“ zacitoval můj muž docela vtipně z našeho oblíbeného filmu. Překvapeně jsem se na něj podívala a v jeho očích se už zračila lehká rozmrzelost, že jím plánovaný dárek dostává trhliny. „K tomu suché bílé víno!“ dodávám já, jako bych ho neslyšela. A opravdu jsem najednou získala zcela absurdní pocit, že přesně tohle skutečně bude na menu mé dnešní večeře. Dorazili jsme do hotelu a ospalý recepční na náš požadavek večeře jen překvapeně zavrtěl hlavou.

Nakonec, když viděl naše zklamané obličeje, tak přidal ještě radu, že někde v okolí hotelu je restaurace, která by měla mít ještě otevřeno. Nevím, co mě donutilo tenkrát vyjít zpátky ven do mrazu a dle strohých instrukcí recepčního začít okolo půlnoci hledat v rezidenční čtvrti, kde jakákoliv, natož otevřená restaurace by byl zázrak, podnik, kde dostanu grilované kuře, salát a suché bílé víno. Nevím, byl to ale tak silný vnitřní pocit, že za chvíli do mého břicha to kuře spadne, že jsem přemluvila již zcela skeptického muže a vyrazili jsme do tmavých a úplně pustých ulic. Po asi pěti minutách chůze, kdy představa, že najdeme onen bájný podnik, byla ještě absurdnější než, když o něm ten recepční mluvil. Přesně v okamžik, kdy už jsme chtěli hledání vzdát a jít spát hladoví, tam najednou byla! Byla tam restaurace, rozsvícená a do dálky volající: “ Pojďte dál, napojíme vás, nakrmíme vás!“. Nevěřícně a velmi opatrně, to snad proto, jestli to není jen fata morgana, jsme vešli dovnitř. Přivítala nás usměvavá servírka a omluvným hlasem nám sdělila, že k jídlu je bohužel už jen KUŘE na grilu a samozřejmě salát… O chvíli později, právě když jsme si cinkli skleničkami s výborným bílým suchým vínem, se mě můj muž vážně zeptal: „Ty jsi vědma?“ Usmála jsem se a povídám mu: „Ne, nejsem vědma, ale krása umí být jen dokonalá. A bez toho kuřete na závěr by nebyla.“ Tak tohle byla naše dokonalá vídeňská krása. Dneska, když to po letech píšu, vůbec nevím, jestli se nám to tenkrát s tou restaurací jen nezdálo. Ale i kdyby to byl jen sen, tak byl dokonalý….a krásný.

P.S. Mému muži: „Byl to fakt moc krásný dárek! Myslím, že dnešní psaní je toho důkazem“ :)

Foto: jk