Vanilka

„Já vám povídám, že vy a kámen se poznáte,“ řekl mi muž středního věku, procházející se, stejně jako já, po tržišti.

Na obou zápěstích měl náramky z drahokamů a na krku hned několik šňůr. „Kameny sbírám pořád.“ Sáhl do kapsy a vytáhl obyčejný oblázek. „I takové obyčejné, jak vidíte. Musí mě oslovit. Když mě kámen osloví, tak ho zvednu a odnesu domů. To byste nevěřil, jakou mají v sobě sílu! Čerpám z nich energii. Pořád jich několik nosím při sobě.“ Z kapsy u kalhot vytáhl další oblázky. Pak zmizel tak rychle, jak se objevil.

Několik dní jsem na toho týpka myslel. Pozoroval jsem na svých vycházkách kameny, ale všechny mi připadaly jako obyčejné šutry. A ještě je sebou tahat? To tedy ne. Jednou jsem šel domů lesoparkem, kterým jsem chodil hodně často, dá se říci, že denně. Najednou jsem se zastavil, ani jsem nevěděl proč. Něco mě ponoukalo, abych sešel z cesty, takové tři, čtyři kroky jsem udělal a zase jsem stál a sám nevěděl, co vlastně chci, co dělám na tom místě? Stál jsem na kraji mělké prohloubeniny. Rozpačitě jsem se rozhlížel, jestli mě někdo nesleduje. Nesledoval. Že bych si aspoň ulevil? Pomyslel jsem na svou prostatu. Než jsem stačil záměr uskutečnit, zaujal mě kámen, který se v mělkém dolíku povaloval. Kámen nebyl žádný malý kamínek, který bych si strčil do kapsy. Byl to balvan! Divné mi v té chvíli bylo jen to, že v celém širokém okolí, v celém rozsáhlém lesoparku, se takovýto druh kamene vůbec nevyskytoval! O tom jsem byl přesvědčený, jak už jsem řekl, lesopark jsem denně křižoval sem a tam, a to nejen po šotolinových cestách. Ze zvědavosti jsem ten balvan zvedl. Tedy, jednou rukou se ani zvednout nedal a ruku zatížil pořádně. Omlouval jsem své počínání před sebou tím, že mi ten kámen jenom něco připomněl, až přijdu na to, co, tak ho prostě odhodím. Kámen byl celkem hladký, na to, že měl strukturu celozrnných kakaových sušenek a nebo spíše krvavé tlačenky. No vida! Jídlo! Připomněl mi jídlo.

Už jsem ho mohl zahodit. Ale nějak se mu z mé ruky nechtělo. V úvahách, co s takovým krámem budu doma dělat, kam ho dám a co kdyby mi upadl na nohu, jsem prošel zbytkem lesoparku. Jen dvakrát jsem ho schovat za záda, to když jsem potkal muže se psem a pak mladou ženu. Balvan vypadal v mých rukách nepatřičně a asi i dost nebezpečně. Napadlo mě něco o Davidu a Goliášovi. Balvan se mnou prostě došel domů. Když jsem ho dal do dřezu a pustil na něj vodu, ozvalo se syčení a tikání. Málem bych vám zapomněl říct, že cestou jsem balvanem párkrát praštil o silnici a doufal jsem, že se rozlomí. Kdepak, ani náhodou. Držel pořád svou balvanovitovou velikost. Takže jsem ho vydrbal a hodil na váhu. Měl kilo a šedesát deka. Tvarem vypadal tak trochu jako lidské srdce. Po umytí horkou vodou byl příjemně teplý. Už nesyčel ani netikal. Nosil jsem ho po bytě a přemítal, kam ho položím?

Nakonec ten hřející kámen skončil na mém klíně, když jsem usedl do křesla před televizi. Stále přitahoval mou pozornost, tak jsem ho sem tam pohladil po tom jeho hladkém pupku. Ano, máte pravdu, jako blázen jsem si připadal. Když kámen vychladl, položil jsem ho na stolek a šel spát. Ráno jsem ho chvíli nosil po místnosti, hodil jsem si ho na rameno jako koulař připravený k hodu. Myšlenku na to, že balvanem vrhnu proti zdi, jsem úspěšně zaplašil. Ale byla by to parádní šupa, že jo. Balvan, který vypadal jako krvavá tlačenka, tvarem vyplňoval celou moji dlaň s nataženými prsty, směrem k zápěstí se poslušně zužoval. Chápal jsem, že takový kámen pro štěstí, či doplňování energie, by člověk měl nosit při sobě. Ale kilo šedesát váhy? Ven jsem ho nevzal, ale večer jsem ho, po kratším zaváhání, vzal sebou do koupelny. Mořská sůl mu přeci musí být vlastní. Tak jsem ho ponechal máchat se ve vodě u mých nohou. Když jsme vylezli z vany – teď je mi vážně nepatřičné to měkké „i“ ve slově vylezli, ale přece se kvůli šutru nestanu spisovně neživým objektem?!

Tedy, když jsme vylezli(y) z vany, řekl jsem si, kam s ním, Nerudo? Ne, do mojí postele nikdy. Strčil jsem ho pod postel. Ráno se ta krvavá tlačenka netvářila tak ani tak. Ale když jsem se do té její IT tváře zblízka zadíval, udělalo se mi šoufl. Přišel ke mně na návštěvu kamarád z vojny. Tohle slovní spojení už dnešní mladá generace měkkoušů pomalu nebude znát. Posadil jsem ho na židli v kuchyni a vařil jsem mu kafe. Krvavá tlačenka trůnila uprostřed stolu jako nějaký obelisk. Tvářila se vyčkávavě, skoro jako UFO před odletem. Kamarád Jenda si sedl a vydával steny kvůli bolestem v kloubech. „Pamatuješ, jak jsme šli pozdě z vycházky? A jak jsme lezli do kasárny přes zeď? V bráně zrovna vizitýroval ten – „ Jenda se naráz odmlčel. Když jsem se po něm od sporáku ohlédnul, mnul si bradu a soustředěně se díval na Krvavou tlačenku. „Potěžkej ho,“ vyzval jsem Jendu. „Proč to tady máš?“ řekl, ale už si rovnal Krvavou tlačenku v ruce, přiložil ji k rameni a rozhlížel se, kam by svůj hod umístil. „Hele, ty Diskobole, neblbni.“ Jenda měl s ovládáním větší potíže než já, to bylo zjevné. Rychle jsem před něj postavil hrnek s kávou. Něco mě napadlo, něco o věčném převozníkovi a veslu. Chvíli jsem váhal, Jenda byl přece jen kamarád z vojny, nicméně… „Jestli se ti líbí, tak ti ho dám,“ řekl jsem a snažil se, aby v mém hlase nezazněly žádné emoce. „A to je… normální šutr?“ zeptal se Jenda a mně neuniklo, že Krvavou tlačenku položil vedle svého hrnku, že už ji nevrátil doprostředka stolu. „Normální,“ odtušil jsem. „Drahokam to nebude. Můžeš ji mít, tedy můžeš ho mít jako těžítko na noviny, aby ti neuletěly.“

Mohl jsem se přetrhnout, aby si Jenda nepřipadal divně, že si ode mne ponese balvan. Když se Jenda v předsíni obouval, držel jsem Krvavou tlačenku v ruce a na okamžik jsem si ji přiložil k uchu. Šumělo to v ní a tikalo. Možná ale, že jsem slyšel jen šumění své vzbouřené krve a tikot svého srdce. Byl jsem dvojitý zrádce, Jendovi, ani Krvavé tlačence jsem se do očí nemohl podívat. Byl jsem zase svobodný, ale za tři dny jsem potkal Jendovu vnučku. „Děda umřel, víte. Vím, že jste byli kamarádi. Utopil se ve vaně. Už měl věk, to jo, ale proč si napustil tolik vody, to nikdo nechápe. A dát se do bourání zdi… musel se zbláznit. Není vám špatně?“ Bylo. Ale zeptal jsem se: „A ve vaně se něco nenašlo?“ „Byt už je vyklizený,“ řekla vnučka, jako by moji otázku neslyšela.