Vanilka

Profesor Michael Aschermann je předním evropským kardiologem, uznávaným učitelem a neúprosným bojovníkem proti lidské apatii.

Pane profesore, proč jsme všichni na začátku 21. století nemocní? Člověka, který by docela samozřejmě říkal – mně nic není, aby pohledal….

Začnu příkladem, který se může zdát odtažitý. Třetí svět, Afrika. Zatímco my už padesát let bojujeme s nejčastějšími chorobami, tedy s onemocněním onkologickým a s onemocněním oběhového systému, tedy srdce, cév a mozku, na černém kontinentu jsou stále na prvním místě úmrtí infekce a podvýživa. Přesto, že je tam stále zoufalá životní úroveň, některé skupiny obyvatelstva si žijí přece jenom lépe. A nejednou vidíme překvapující trend – arteroskleróza předbíhá a předběhne ty příšerné a nezvládnutelné infekce. Co k tomu vede? Na jedné straně tam budou dál milióny lidí postižených infekcemi a podvýživou, za dobu našeho rozhovoru tam zemřou tisíce lidí, zejména malých dětí. Mimochodem o tomhle tématu se vlastně už nemluví. Zatímco naftová skvrna v Mexickém zálivu denně plní média, ačkoli zatím nezabila ani jednoho člověka, hrůzy v Africe jsou už banalitou. Na druhé straně se i v afrických společnostech prosazuje jiný než tradiční styl života. Přecházejí k jiné stravě, nevyvážené a jednostranné. Daleko více kouří a kdo může, tloustne. Jestli tam postupně tento styl života převáží, bude to ještě horší než všechny nemoci ze špatné vody dohromady.

Bude to epidemie?

Můžeme to tak nazvat. Přitom víme, jak jí čelit. Samozřejmě proti nám stojí nízké vzdělání tamějších obyvatel a celkový nezájem takzvaných vyspělých zemí. A nepůjde jen o Afriku, možná i o miliardovou Indii. Ale to jsem říkal jen proto, abychom se přiblížili k odpovědi na vaši otázku. Určitá skupina lidí – a není malá – se u nás chová jako ti Afričané. Odmítají prostě pochopit docela jednoduchou pravdu – určitý způsob života prostě zabíjí a všechny pohádky o strýčkovi, který se choval nezodpovědně a přesto se dožil sta let, jsou buď lži, nebo zcela, ale opakuji zcela výjimečné případy.

Takže si opravdu o svém zdraví rozhodujeme sami?

Ne vždy. Genetickou výbavu neošálíte. Některé nemoci dostanou např. jen muži, jiné jen ženy. Někdo zdědí opravdu špatné geny a je postižený na celý život. Jiný ale má jen určitou genetickou náchylnost k některé nemoci. A tady už začíná odpovědnost jednotlivce. Když vím, že mnoho lidí v příbuzenstvu trpělo a trpí diabetem, musím si hlídat váhu, jíst pestrou stravu plnou zeleniny, pohybovat se…Všimněte si, že nežádáme žádné mučení, jen používání zdravého rozumu.

Řekl byste tedy, že předpokladem zdravého těla je zdravý rozum?

Souhlasím. Abych, obrazně řečeno, pozval do našeho rozhovoru onkologa: Pravděpodobnost nádorového onemocnění je přímo závislá na složení stravy člověka. Pravděpodobnost nádoru, zejména plicního, prudce stoupá u kuřáků. Fascinuje mě, že v naší zemi kouří cigarety třetina obyvatel, dokonce se zvyšuje počet žen kuřaček, mladých dívek kouří třetina, mladých kluků pětina. Neuvěřitelná čísla. Statisíce lidí se chovají jako sebevrazi, zadělávají si na nádory, ale i na těžká onemocnění srdce, plic, cév. Mluvíme o zdravém rozumu. Kde je u člověka, kterého tady připravujeme na amputaci dolní končetiny, protože mu cigarety doslova ucpaly cévy, a on si na cestičce před klinikou vykuřuje?

Možná už to tak je – mnoho lidí si myslí, že jejich zdraví a nemoc jsou problémem medicíny, nikoli jejich…

V naší společnosti je už dost velká, ale pořád ještě relativně malá skupina rodin, kde už si uvědomili, že vyvážená strava, pohyb, kvalitní kultura a celkové klima mezi rodiči i dětmi jsou nejen zdravé, ale také výhodné a prospěšné pro dlouhodobou prosperitu. Mnoho výzkumů už prokázalo, že obézní rodiče mají často obézní děti. To není genetická zátěž, o které jsme před chvílí mluvili, to jsou zlozvyky, neochota přemýšlet o souvislostech, jakási nízká kultura rodiny.

Řekl byste, že jde o „ sociální genetickou vadu“?

Třeba i tak. Zkrátka zdravý životní styl se jen málokdy podaří jednomu člověku v rodině, kde je běžné přejídání, lenost, ignorování ověřených poznatků. Řekl bych, že takových rodin je kolem sedmdesáti procent, zatímco těch moderních, racionálních je tak třicet procent. Máme prostě obrovské množství rodin, kde převažuje čistě spotřební model chování jako reakce na nedostatek před rokem 1989. Jejich ideálem je bohaté jídlo, klidné posezení u piva, prostě pohoda. Už i na sídlištích vidíte takové pikniky, odjet někam do přírody je pravděpodobně namáhavé. Pohodlí se zkrátka stalo velkou vymožeností naší doby. Člověk raději sedí desítky minut v autě a popojíždí v oblacích plynů, než by stejnou trasu absolvoval svižnou procházkou mnohem rychleji.  V těch autech cestují i otrávené děti a přivykají si, že jinak to nejde. A pak tihle lidé sedí v čekárnách a žádají – doktore pomož! Dnes nejsou výjimečné infarkty nebo mozkové příhody u třicátníků, o nádorech raději nemluvě. Tedy – jestliže má rodina takovou sociální genetickou vadu, jak jste to nazval, je naprosto jisté, že dříve či později její velcí i malí členové skončí v nemocnicích a při nejlepší péči mnohdy i hůře.

Souvisí takové chování se vzděláním, tedy se schopností uvědomit si důležité souvislosti vlastního života?

Některé výzkumy to zřetelně naznačují, ale já bych nechtěl tvrdit, že vysokoškolský diplom je poukázkou na zdravý životní styl. Znám mnoho akademiků, kteří kvůli svým zlozvykům skončili s vážnými diagnózami na naší klinice. Vzdělání tu berme spíše jako schopnost naslouchat ověřeným informacím, proměnit je v praktické závěry pro vlastní život a hlavně je srozumitelně vštěpovat svým dětem. To může zvládnout kdekdo, informací je dost a každý praktický lékař by jen uvítal, kdyby za ním člověk přišel a zeptal se – co mám ve svém chování změnit, abych byl zdravější.

Omezily by se tak požadavky na celý zdravotní systém? Ušetřili bychom všichni?

Máme stále prakticky bezplatné zdravotnictví. I malá regulace, jakou představují dnešní třicetikorunové poplatky, funguje. Ale protože nefunguje to zmíněné racionální chování před případnou návštěvou lékaře nebo nemocnice, celý systém je přetížený.

Dovedete si, pane profesore, představit, že byste jednou stál před klinikou a vyhlížel pacienty?

Je to veselá představa, ale naprosto nesplnitelná. Určitě ne za mého života. Zatím máme velký přebytek poptávky po našich službách. Řeknu vám hezký příklad – nyní pomáháme rozvíjet kardiovaskulární péči v Bulharsku. Naši kolegové tam jezdí provádět katetrizace a učit tamější doktory modernímu pojetí této metody. A dostávají se do situací, které já pamatuji u nás třeba před dvaceti lety. Včasná katetrizace je velmi úspěšnou léčbou infarktu. Naši mají v Bulharsku naplánováno na den třeba patnáct výkonů a do toho jim přivezou deset infarktů. To je klasický příklad terénu, který není dobře zmapován, kde nejsou dobře podchyceni potenciální pacienti, zkrátka je tam ještě mnoho odborné práce. My už ji máme za sebou, naše kardiologie je od ambulantních specialistů až po špičkové kliniky perfektně zorganizovaná, všichni vědí, jak s pacienty zacházet.  A máme další moderní technologie, o kterých se nám před lety jen zdálo. Proto jdeme dál, k dalším možnostem prevence i léčby. Takže bych se nedostatku práce nebál.

Stejně je zajímavé, jaká je důvěra v naše zdravotnictví a přitom slyšíme i tolik stížností a někdy i drsných.

Vztah lékař – pacient, sestra – pacient je hlavním problémem našeho zdravotnictví. Ale to nevyřeší sebelepší ministr. Jen takové pracoviště je dobré, kde jeho šéf vede svůj tým k naprosto perfektnímu chování k pacientům. Můžete mít tisíc citací v nejlepších světových časopisech, ale když nebude na klinice nebo oddělení čisto, když lékaři neumějí nebo nechtějí srozumitelně pacientovi vysvětlit co s ním je a bude, když jsou sestry nevšímavé a hrubé, je to špatné pracoviště. Šéf za to odpovídá, šéf má umět tyhle důležité momenty zkontrolovat, a když je potřeba tvrdě zasáhnout. Samozřejmě nejlepší je soustavná kultivace celého týmu, jeho pozitivní motivace. Používám tuto metodu už dávno, a když je to nutné, i před pacienty. Tím se také vyhnete nejrůznějším zarputilým stěžovatelům a kverulantům. Dnešní medicína je vysoce odborná a mnohdy i vysoce specializovaná lidská činnost. Přes všechnu osvětu a desítky různých populárních časopisů o zdraví stojíte každý den před nemocným člověkem, který je originální bytostí. Vy musíte rozhodnout o dalším postupu jeho léčby, vy odpovídáte za diagnózu i terapii. Žádná poradna na internetu to za vás nevyřeší.

Tím jste připomněl i dnešní módu – denně do nás buší reklamy na zázračné přípravky, zaručené preparáty na všechno možné a vitamíny….. Zdá se, že jde o pěkně fungující byznys.

Jsem poslední, kdo by lidem zakazoval, co si mají v lékárně koupit. Vitamíny mohou být v určitých případech vhodné, ale určitě ne bez porady s lékařem. I vitamín dokáže škodit. Vlastně se tak dostáváme na začátek – kdo žije rozumně, nepotřebuje ani zázračné lektvary nebo pilulky, natož nějaké exotické módní procedury za tisíce. Kdo ale nevěří staré moudrosti – jez do polosyta, pij do polopita – a já bych dodal, hýbej se, hýbej se, potřebuje pak „úžasnou kapsli“ za mnoho peněz. Nakonec, když mu je opravdu špatně, skončí u nás a mnohdy čeká zázrak. Už dávno ho mohl mít, kdyby pro něj něco udělal…

(Převzato z časopisu Můžeš, www.muzes.cz)