Vanilka

Nemusím připomínat, jak pro dobu, v níž žijeme, je důležitá znalost cizích jazyků. Důvody jsou nám jistě všem jasné. Ale my, starší, víme, že tomu tak nebylo vždycky. Příklad z naší rodiny! Jednou  při  večeři  nám  náš  syn  Martin, tehdy žák sedmé třídy, oznámil: – Mám   pro  vás  zprávu,  která vám udělá jistě radost!

Okamžitě  jsme  si  se  ženou  vyměnili  přes  stůl vyděšené pohledy.  Nechtělo se  nám věřit,   že od  jednoho ze  svých dětí uslyšíme něco jiného než: máte  přijít hned zítra do školy! Nebo: rozbil jsem, pral jsem se, mám z diktátu…! Leč Martínek vážně pravil: -Rozhodl jsem se, že se budu učit další jazyk! -Cože? zazněl kuchyní náš jásavý dvojhlas. Jeho  starší  sestra  Alena  se  na  něho  zhnuseně podívala a vyjádřila se:–Seš ňákej vadnej, brácha,  co?! Nestačí ti, že se musíš učit anglinu? -Ne, počkej!  zadržel jsem ji.-To  přece není nic  špatného, naopak. Staré přísloví přece  praví: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem! -A jééé…!  zašklebila se nad moudrostí  našich předků dceruška a raději si na talíř naložila další porci šunkofleků. Manželka však ke mně vyslala povzbuzující pohled. Také  jsem si  Martinova rozhodnutí  cenil. Dokonce  jsem si připomněl své  vlastní studium  cizích jazyků.  Jak šel čas, učil jsem se  francouzsky, německy, rusky. Česká  škola nás vyzbrojila především dokonalou znalostí příslušné gramatiky. Věděl jsem, jak se ve francouzštině tvoří passé simple, nebo passé composé, uměl jsem  snadno nahradit  v německé  větě der  Mittvergangenheit za Vergangenheit, ba  dokonce jsem dokázal  zkracovat, vedlejší větu s dass infinitivem s zu!!! A ruské  trpné rody byly pro mne přímo jazykovou pochoutkou! Ani jednou řečí jsem se však  s cizincem pořádně nedomluvil! Není divu, že jsem se dostával často do nepříjemných situací. Vzpomínám,  jak  jsem  třeba  jednou  trávil  dva týdny jako novinář na filmovém  festivalu  v Cannes. Byly  fantastické! Ty slavné  herečky (a  herci)!  Ty  filmy! To  jídlo! Dával  jsem si pochopitelně  všechny  ty  mořské  potvory,  co  tam  předkládají k jídlu: kraby, sepie, ústřice, langusty…! Po deseti dnech jsem jich měl ale dost. Pátral jsem po něčem docela normálním,  jako je vepřová se  zelím, švestkové knedlíky, nebo obyčejné škubánky… nic! A tu  najednou procházím nenápadnou uličkou  a zahlédnu před malým restaurantem spásnou tabuli s nápisem ESCARGOT! Zajásal jsem. Každý, kdo se  učil francouzsky ví, říkal jsem si,  že escargot je řízek! A tady je  dělají. Proto  si dám  hned dva!!! rozhodl jsem se velkoryse uvnitř. Přibližně za  deset minut jsem  se dočkal. Číšník  přede mně položil podivný dvojitý talíř se  šesti nevelkými otvory, v nichž byly zapasováni, podržte se: šneci! A  ten idiot  ke všemu  na mne  cenil zuby  a přál  mi dobré chuti. Zhnuseně jsem na to  horké monstrum ukázal prstem a zeptal se, zda je to opravdu řízek. Tedy escargot!   Číšník přikývl a odešel. Dal  jsem se  do jídla  a přemýšlel  o tom,  jak tohle  může někomu chutnat? Taky jsem tři  šneky nesnědl. Cestou  ke svému  hotelu  na  mne však  dolehly pochybnosti. Přece  jsem  si  objednal  escargot,  tedy  řízek! Nemohl jsem se splést! Tak  co dělali na stole  ti hnusní šneci? Že  by byl ten číšník nahluchlý? V pokoji  jsem sáhl po  slovníku a nalistoval…  strašné!!! Escargot znamená  ve  francouzštině  opravdu  hlemýžď!  A řízek? Řízek: escalop! Trochu  jsem si to popletl… Inu,  špatně nás to ve škole naučili! Ne, něco takového se  mému synovi v životě nesmí stát!!! -A jakou  řeč se chceš, Martínku,  ještě učit?! zeptala se ho jeho matka. -Vietnamsky! -Cože?! vyjekli jsme překvapeně oba. Martin nám však vysvětlil, že k nim do školy chodí vietnamský chlapec Van min, který mu nabídl, že ho vietnamsky zadarmo naučí. -Mysleli jsme, že ses rozhodl ještě pro nějaký další světový jazyk! podotkl jsem ve  značných rozpacích. -A  proč ne  vietnamštinu?  ozvala  se povzbudivě  moje žena Jarka.-Martin tak  bude znát jeden  světový jazyk a  k tomu ještě jeden  sice nepříliš  rozšířený,  ale  potřebný. Může  tak jednou dělat překladatele, tlumočníka nebo soudního znalce…! Zkrátil jsem to: -Tak dobře, kdy chceš začít? -Van Min na mne bude čekat zítra ve tři v šatně! Druhý den  odpoledne přiběhl od  svého spolužáka a  radostně hlásil: -Už umím první čtyři vietnamská slova! Honem nám je pověz! vybídli jsme ho. Postavil se tedy uprostřed  obýváku  jako by  chtěl něco recitovat a pak zpěvavě odříkával: -Wu ňo a wu to! Konec.  Měli  jsme  chuť  mu  zatleskat,  ale  neudělali jsme to. Maminka se ovládla  a v mírných rozpacích ho  požádala: -A teď nám to, Martine, hezky přelož! Náš syn  se na nás  vítězně podíval a  prohlásil: -Wu ňo jsou malé kozy a wu to velké kozy! -Hm…! řekli jsme zaraženě místo pochvaly. Po delší následné rozpravě v ložnici jsme se svou ženou došli k závěru, že v případě našeho syna zůstaneme prozatím u výuky jednoho světového jazyka.