Vanilka

…představím si „Šumavu z Michle“. Samozřejmě, že mám ráda i JINÉ chleby, ale TEN chleba je jen jeden… z Michle. Pamatuji si, jak za časů mého dětství nebyla koupě takového chleba až takovou samozřejmostí. Pro chleba se muselo v určitou hodinu, která se lišila dle dne v týdnu, o víkendu se chleba koupit u nás nedal třeba vůbec.

Když jsem pak v onu hodinu ukořistila čerstvý šumavský bochník, šla jsem domu obklopena obláčkem té pravé chlebové vůně. Ta vůně mě znovu a znovu donutila, chleba vyndávat z tašky a vždy nenápadně kousek uhryznout tak „aby to nebylo poznat“… Ten „pravý  chleba“ má tu výhodu, že lze konzumovat i týden starý, aniž by to člověku bylo nepříjemné. Jeho struktura je dokonalá. Nedrobí se, nejsou v něm velké bubliny z toho, jak je droždím nafouklý. Chuť je mírně nakyslá, lehounce slaná. Dá se konzumovat zrovna tak s medem, jako s párkem a hořčicí. Už delší dobu zkouším péct chleba sama. Docela mně to i jde. Naučila jsem se spoustu triků a fíglů.

Umím upéct chleba francouzský, italský, celozrnný, cibulový, s olivami, i o kváskový jsem se pokoušela… Jen ten jeden mně nejde – ten pravý šumavský z Michle! Prý je to tím, že se v Michli peče ve velkém, dlouho a dlouhodobě… Zřejmě bych si musela koupit svou velkou pekárnu. Ale pekařkou se stát nechci, alespoň prozatím. S chlebem ale je také obtíž. Vždy to řeším, když vyjedu mimo domov. A nemusí to být zrovna na druhý konec světa. V zemích českých ještě většinou chleba, alespoň trochu podobný tomu „mému“, seženu, takže úplný problém to není. V zemích cizích se ale „takový“ chleba nalézt nedá. Ne, že by mi „cizí“ chleby nechutnaly. Pamatuji si spoustu míst, kde měli výborné různé „jiné“ chleby. Ale TEN můj tam sehnat nešel. Zpočátku jsem jeho absenci ani nevnímala, chvíli jsem si jen občas vzpomněla, ale po určitém čase mně začal intenzivně chybět. Začalo se mně po něm stýskat. Bez něj se žít dlouhodobě nedá. A obvykle také býval tím prvním, co jsem si dala k jídlu při mém návratu. Už párkrát jsem řešila, jestli bych mohla být „DOMA“ někde jinde než tady. Na několika místech jsem strávila i déle, takže párkrát v životě jsem slova „jedu domů“ v souvislosti s těmi jinými místy i použila. Když jsem se nad tím ale pak víc zamyslela, tak úplně „DOMA“ bych tam být nikdy nemohla. Doma je zkrátka člověk jen tam, kde se peče TEN chleba, který si představíte, když se řekne „CHLEBA“. U mě je to kousek od pekárny Michle :)