Vanilka

Na základě diskuse pod článkem Staří dementi přetiskuji anotaci na román se jménem uvedeným v titulku. Vydal Práh, prosinec 2009. Tato kniha souvisí  i s diskusí pod článkem Vánoce a knížka. Knížka? Strhující životní příběh univerzitní profesorky, která kvůli nemoci pomalu ztrácí paměť a vzpomínky.

Alice Howlandová je hrdá na to, co v životě dokázala. Ačkoli jí bude teprve padesát, je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie na Harvardu a světově proslulou odbornicí v oboru psycholingvistiky, má tři dospělé děti a úspěšného manžela, také známého vědce. Zničehonic se u ní ale začne projevovat nezvyklá zapomnětlivost a chvilkové ztráty orientace a do jejího života vstoupí tragická diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby. Nevyhnutelné příznaky počínající demence ji pomalu připravují o osobnost a dříve tak nezávislá a ambiciózní Alice se učí žít pro přítomnou chvíli. Zatímco dřív stavěla na první místo akademickou kariéru, je najednou nucena přehodnotit nejen svůj vztah s manželem a očekávání týkající se budoucnosti jejích dětí, ale i své představy o tom, kdo je a jaké je její místo v tomhle světě. V románu Ještě jsem to já sledujeme s napětím i dojetím život s časnou formou Alzheimerovy choroby. Alicin příběh je hrozný i krásný zároveň.  Autorka románu, Lisa Genova, získala doktorát z neurověd na Harvardově univerzitě a píše články pro internetový portál americké alzheimerovské společnosti (National Alzheimer´s Association). Žije s rodinou v americkém státě Massachusetts.

Ukázky z knihy

Září 2003

Alice si připravila kufr, který od minulé cesty ani nestihla vybalit. V nadcházejících měsících už ji tolik cestování nečekalo. Na podzimní semestr měla v diáři zaznamenáno jen pár přednášek, na které ji pozvali z jiných škol. Většinu z nich měla naplánovanou na pátek, kdy normálně neučí. Jako třeba zítra. Zítra vystoupí jako host na úvodním semináři kurzu kognitivní psychologie na Stanfordu. …„Dnes mám tu čest představit vám prvního přednášejícího v nadcházejícím semestru. Je jím profesorka Alice Howlandová z katedry psychologie na Harvardské univerzitě. Během své pětadvacetileté kariéry v oboru psycholingvistiky se zasloužila o mnoho významných objevů. Zaměřuje se především na studium fungování jazyka. Na tomto poli položila základy interdisciplinárního a integrovaného přístupu a dodnes je jeho vedoucí osobností. Vážíme si toho, že nám dnes přijela něco povědět o konceptuální a neurální organizaci jazyka.“ Alice si vyměnila místo s Gordonem a podívala se na posluchače, kteří ji sledovali. Čekala, až dozní potlesk, a myslela na statistiku, podle které se lidi veřejného vystupování bojí víc než smrti. Milovala to. Užívala si každou chvilku, kdy mohla mluvit před publikem, ať už šlo o učení ve škole, veřejný proslov, vyprávění vtipů nebo nějakou debatu. Milovala ten příliv adrenalinu. O čím těžší úkol se jednalo, čím kritičtější nebo nepřátelštější bylo publikum, tím větší jí to poskytovalo vzrušení. I John byl výtečný řečník, jenže pro něj bylo přednášení namáhavé a nepříjemné a obdivoval, jaký má pro to Alice talent. Asi by nedal přednost smrti, ale pavoukům a hadům určitě. „Děkuji, Gordone. V dnešní přednášce budu mluvit o mentálních procesech, které jsou spojené s vnímáním, organizací a užíváním jazyka.“ Základ přednášky použila Alice už nesčetněkrát, ale rozhodně by neřekla, že své přednášky recykluje. Těžiště jejího projevu tvořily hlavní principy psycholingvistiky, z nichž většinu formulovala sama, a doprovodný materiál k nim používala už roky skoro stejný. Necítila se ale provinile nebo líně, byla spíš pyšná, protože úvodní část přednášky, která obsahovala její vlastní myšlenky, byla pořád pravdivá a zdatně odolávala zubu času. Její práce je pořád aktuální a inspiruje nové objevy. A ona se na nich navíc většinou podílí. Mluvila uvolněně a poutavě, aniž by se potřebovala dívat do poznámek, slova jí bez potíží splývala ze rtů. Zhruba deset minut před koncem přednášky se najednou zarazila. „Výzkumy prokázaly, že nepravidelná slovesa vstupují do mentálního…“ Nemohla najít slovo. Měla přibližnou představu o tom, co chtěla říct, ale unikal jí přesný výraz. Ztratil se. Nevěděla ani první písmeno, ani jak přibližně zní, ani kolik má slabik. Vůbec jí nemohlo přijít na jazyk. Možná za to mohlo šampaňské. Normálně alkohol před projevem nikdy nepila. I když znala text naprosto zpaměti, i při sebeneformálnější příležitosti, vždycky chtěla zůstat úplně při smyslech, hlavně kvůli diskuzi v závěru přednášky, která se vždycky mohla nějak nečekaně zvrtnout, nebo dokonce vyhrotit. Jenže se nechtěla nikoho dotknout a asi se napila trochu víc, než měla. Nebo za to možná mohla únava ze změny časového pásma. Ve snaze najít to slovo i nějaký rozumný důvod, proč ho ztratila, prohledávala každičké zákoutí své mysli. Přitom jí tlouklo srdce a cítila, jak ji polívá horko. Ještě nikdy jí takhle před publikem žádné slovo nevypadlo. Ale taky ještě nikdy před publikem nezpanikařila, a to už stála před početnějšími i náročnějšími diváky. Řekla si, musíš se nadechnout, zapomenout na to a pokračovat. Nahradila stále ještě nenalezené slovo neurčitým a v téhle situaci úplně nevhodným spojením „ta věc“, opustila myšlenku, ať už byla jakákoli, a přešla k dalšímu obrázku. Připadalo jí, že pauza trvala celou věčnost a že to muselo být trapné a naprosto evidentní, a pozorovala tváře lidí v publiku, jestli si toho výpadku všimli, ale nikdo znepokojeně, rozpačitě ani překvapeně nevypadal. Pak zpozorovala, jak Josh s povytaženým obočím a mírným úsměvem něco šeptá své sousedce. Vzpomněla si, teprve když seděla v letadle a přistávala na losangeleském letišti.

Červenec 2004

Chtěli si jít s Johnem zaběhat. Když už byla skoro u domovních dveří, ohlásil se naléhavý tlak v močovém měchýři. Rychle běžela zpátky halou a otevřela dveře od záchoda. Jenže k jejímu obrovskému překvapení za nimi nebyl záchod, ale smeták, mop, kýbl, vysavač, nářadí, žárovky a čisticí prostředky. Komora. Rozhlédla se kolem sebe po hale. Vlevo dveře do kuchyně, vpravo do obývacího pokoje a to bylo všechno. Záchod přece mají i v tomto patře, nebo snad ne? Musí tu někde být. Jenže nebyl. Běžela do kuchyně, ale našla tam jenom jedny dveře, které ovšem vedly na verandu. Rychle se přemístila do obývacího pokoje, ale tam samozřejmě žádné dveře n záchod taky nebyly. Hnala se zpátky do haly a vzala za kliku. „Panebože, panebože, panebože.“ Otevřela dveře pohybem iluzionisty, který předvádí svůj nejlepší trik, ale žádné kouzlo se nestalo a záchod se neobjevil. Jak se můžu ztratit ve vlastním domě? Uvažovala o tom, že vyběhne nahoru do koupelny, ale jako by v té záhadné bezzáchodové zóně v přízemí uvízla. Už nemohla dál. Měla pocit neskutečnosti, jako by pozorovala sama sebe, ubohou, neznámou ženu brečící v předsíni. Neznělo to jako distingovaný pláč dospělé ženy. Byl to vyděšený, rezignovaný a nezvladatelný brekot malého dítěte. Slzy ale nebyly to jediné, co nedokázala zadržet. John se objevil akorát včas, aby se stal svědkem toho, jak jí po noze stéká moč a vsakuje se do tepláků, ponožky a tenisky. „Nedívej se na mě!“ „Ali, nebreč, nic se neděje.“ „Vůbec nevím, kde jsem.“ „Uklidni se, jsi doma.“ „Úplně jsem se ztratila.“ „Ale ne, neztratila, jsi tady se mnou.“ Držel ji v náručí a houpal s ní ze strany na stranu, jak ho to tolikrát vídala dělat, když utěšoval některé z jejich dětí, potom co se zranily nebo se jim stalo nějaké příkoří…  

Březen 2005

Dementia Care Conference – celostátní setkání odborníků, kteří pečují o lidi s demencí a jejich rodiny.

Alice stála na pódiu, v ruce držela připravený proslov a prohlížela si lidi, kteří se tu sešli. Dřív uměla přejet publikum očima a s neuvěřitelnou přesností odhadnout počet lidí v místnosti. Tuhle schopnost ale dávno ztratila. Bylo tu hodně lidí. Přejela  prsty po hladkých křídlech svého motýlího náhrdelníku po mamince, který jí visel mezi klíčními kostmi jako na bidýlku. Odkašlala si. Napila se vody. Ještě jednou se dotkla křídel motýla, pro štěstí. Dneska je to slavnostní příležitost, mami. „Dobrý den, jsem doktorka Alice Howlandová. Nepracuji ani jako neurolog, ani jako lékař žádné jiné specializace. Mám doktorát z psychologie. Dvacet pět let jsem byla profesorkou Na Harwardově univerzitě. Vedla jsem kurzy kognitivní psychologie, věnovala se výzkumu v oboru lingvistiky a přednášela po celém světě. Dnes k vám však nemluvím jako odborník na psychologii nebo na lingvistiku. Dnes jsem tady jako odborník na Alzheimerovu chorobu. My, pacienti v ranných stadiích Alzheimerovy choroby, ještě nejsme úplně nezpůsobilí. Ještě pořád máme dlouhá období, kdy dokážeme správně používat jazyk, vyjadřovat se k tomu, co se děje, a normálně fungovat. NA druhou stranu ale míváme období, kdy se nám nedá moc věřit a nedokážeme už zvládat to, co dřív. Máme pocit, jako bychom nebyli ani tady, ani tam, ani v reálném světě, ani v zemi za zrcadlem. Uvízli jsme v jakési zemi nikoho, kde si připadáme nešťastní a osamělí. Teď už na Harvardu nepřednáším. Už nečtu ani nepíšu vědecké články a učebnice. Můj život se v poslední době od základů změnil. Přicházím o své včerejšky. Pokud byste se mě zeptali, co jsem dělala včera, co se stalo, co jsem viděla, cítila a slyšela, bude pro mě dost těžké vám o tom něco přesnějšího říct. Často mívám strach z budoucnosti. Co když se probudím a nepoznám vlastního nuže? Co když nebudu vědět, kde jsem, a nepoznám sama sebe v zrcadle? Kdy přestanu být sama sebou? Dokáže moje duše a duch ničivou smršť v mém mozku přestát? Já věřím, že ano.

Červen 2005

Otevřela e-mailovou schránku. Sedmdesát tři nových zpráv ji vyděsilo. Stejně by na ně nebyla schopná odpovědět, a tak schránku zase honem zavřela. Bezmocně se dívala na obrazovku, před kterou strávila většinu svého profesního života. Ve spoustě ikonek a složkách byl uspořádaný její život. Neměla sílu některou z nich otevřít, bála se, že by celý svůj život nepochopila. Raději klikla na soubor „Motýl“.

Milá Alice,

tenhle dopis jsi napsala v době, kdy jsi ještě byla svéprávná. Pokud ho čteš a nedokážeš odpovědět na jednu nebi více z těchto otázek, potom už svéprávná nejsi:

1. Jaký je měsíc?
2. Kde bydlíš?
3. Kde máš kancelář?
4. Kdy má Anna narozeniny?
5. Kolik máš dětí?

Máš Alzheimerovu nemoc. Přišla jsi už o velkou část sama sebe, o vekou část toho, co jsi kdy milovala, a nežiješ už život, jaký bys chtěla žít. Z nemoci, kterou trpíš, neexistuje žádné dobré východisko, ale ty sis vybrala takové, které je pro tebe i tvou rodinu v dané situaci nejdůstojnější a nejrozumnější. Svému vlastnímu úsudku teď důvěřovat nemůžeš, ale můžeš se spolehnout na můj, na úsudek svého vlastního já, jaké bylo, než ho zničila choroba. Prožila jsi výjimečný a plnohodnotný život. Ty a tvůj manžel John máte tři úžasné zdravé děti, kterým se podařilo najít lásku i svoje místo ve světě. Pracovala jsi jako profesorka na Harvardu a byla jsi vzdělaná, tvůrčí, pracovitá a úspěšná žena. Poslední období tvého života, které poznamenala Alzheimerova choroba, i jeho konec, který sis po zralé úvaze vybrala, jsou tragické, ale tvůj život tragický nebyl. Mám tě moc ráda a jsem na tebe hrdá, jsem hrdá na to, jak jsi žila a co jsi dělala, dokud jsi byla schopná. Teď jdi do ložnice. Běž k černému stolku vedle postele, tomu, na kterém je modrá lampička. Otevři vněm zásuvku. Úplně vzadu najdeš lahvičku s léky. Na lahvičce je bílá cedulka, na které je černými písmeny napsáno PRO ALICI. V lahvičce je hodně pilulek. Spolkni je všechny a zapij je velkou sklenicí vody. Dej si dobrá pozor, abys je spolkla opravdu úplně všechny. Pak si vlez do postele a jdi spát. Běž tam hned teď, než na to zapomeneš. A nikomu o tom neříkej. Důvěřuj mi, prosím. S láskou. Alice Howlandová

Přečetla si dopis ještě jednou. Nepamatovala si, že by ho psala. Neznala odpovědi na žádnou z otázek, kromě té ohledně počtu dětí. Přečetla si dopis ještě jednou. Připadal jí neskutečný a vzdálený. Vyvolával v ní pýchu i smutek, sílu i úlevu. Chtěla si dopis vytisknout a vzít si s sebou do ložnice. Nemohla ale přijít na to, jak se to dělá. Přála si, aby její dřívější vlastní já napsalo taky něco o tom, jak si ho má vytisknout. Zhluboka se nadechla a vydechla a zamířila ke schodům. Na posledním schodě se zastavila, protože zapomněla, proč vůbec šla nahoru. Zbyl jen naléhavý pocit, že je to moc důležité, ale nic víc. Vrátila se zpátky do pokoje, uviděla zapnutý počítač a znovu si přečetla dopis otevřený na obrazovce.Znovu se vydala nahoru. Otevřela zásuvku ve stolku vedle postele. Vyndala odtud balíček kapesníků, tužky, bonbony proti kašli a zubní nit. A krém. „Alice?“ „Co je?“ Otočila se. Ve dveřích stál John. „Co tu děláš?“ Podívala se na věci na posteli. „Něco hledám.“ Alice zapomněla na dopis, který si sama sobě napsala v začátcích své choroby. Zapomněla, proč je v ložnici i na to, co právě hledá. Její manžel jí podal sklenici vody, léky, které užívala, a odjel do práce.

(Přetisknuto z časopisu Můžeš, prosinec 2009)