Vanilka

Nevím, jak začít s popisem problému, který mi vrtoší v hlavě, jako nikdy nekončící bolehlav po noci strávené s nejednou skleničkou oblíbeného drinku. Abych správně formuloval svůj problém, je důležité vědět, že jsem ve svých 20-ti letech stále studentem (nestuduji práva, ekonomii ani medicínu, jsem obyčejným žákem jedné malé soukromé vysoké školy ve středních Čechách, jejímž jediným akreditovaným oborem je politologie), nemám žádné zvláštní schopnosti, nevypadám příliš atraktivně, jsem dosti seběvědomý a v životě jsem nedokázal vlastně nic, s čím by mi nepomohl můj celkem dobře situovaný otec, přesto se však v této době, v době, ve které tu všichni žijeme, necítím vůbec dobře. Tato „moderní“ společnost, na mě působí tak, jako kdyby o mě vůbec nestála, jako kdyby byla radši, abych nebyl. Nejen, že mi vůbec nic nenabízí, bere mi postupně všechny dětská dogmata a dokonale mě připraví o veškeré peněžní prostředky, které se mi z různých zdrojů, dostanou do rukou. To by nebylo nic tak strašného, nic, z čeho bych se nedokázal oklepat (najdu si nového supermana, umyju otci vůz častěji, než jednou za měsíc a nebudu se přitom tvářit, jako když mi spadly hračky do kanálu), z čeho se však oklepat nedokážu, alespoň prozatím, je systém, jakým je tato společnost, jak sem nazval výše, nastavena. Tato společnost na mě působí jako spolek vysloužilých válečných veteránů, kteří jsou na sebe tak hrdí, že by mezi sebe v životě nevzali dalšího člena, který nemá odlouženo minimálně dvacet let na nějaké odlehlé vojenské základně, kde se stejně nic neděje a pouze se ročně protápí pár desítek milionů. Jinými slovy teoreticky, člověk, který zcela jasně nevybočuje ze zajetých kolejí, který se nezná s kmotry, nebo který nemá moře štěstí, není dnešní společností vítán. Jinými slovy prakticky, člověk, který vyleze ze školy plný elánu, touhy začlenit se do systému, učit se novým věcem, poznat nový kolektiv, vydělat první peníze, může chodit od baráku k baráku, ptát se po slušném zaměstnání, snažit se nikoliv systém změnit, nabourat nebo dokonce ovládnout, nýbrž pouze se snahou poslušně se začlenit a nenávratně zapadnou do šedi průměru, avšak akceptovatelnou nabídku mu „trh“ většinou nabídnout neumí, nebo spíš nechce. A tím se konečně dostávám k alfa omega svého prostého článku, totiž proč tato společnost tyto lidi téměř nepřijímá? Tak, kde si tedy mám sehnat praxi, dnes tolik potřebnou pro úspěch v souboji o většinu zajímávých pracovních pozic? Jasně, můžu vyjít ze školy, nastoupit do firmy, pracovat 250 hodin měsíčně a vydělávat 20 tisíc hrubého. Někomu to může přijít jako zajímavá příležitost, co se týče mě, odpovídám: „ne děkuji, to du radši další rok do školy, ať za mě důchodce živý někdo jinej.“