Vanilka

Jsem dáma odvážná a jedenkrát za pět let se odvážím za hranice všedních dnů. Tentokrát to byla Vídeň. Ne, že bych uměla německy, to ne. Ale ztrácím se, kdekoliv. Tento handicap měl být vyřešen, protože moje dobrá kamarádka dělala průvodkyni na vánočně ozářené Vídni a řekla: „ojeď, furt trčíš doma, bude sranda“. Netušila jsem, kolik srandy se pod tímto pojmem skrývá.

Ve smluvenou hodinu na daném stanovišti, vybavená pitíčkem, mobilem s plnou kartou, pojištěním, řízky od maminky, zásobou cigaret, dvěma zapalovači, několika balíčky papírových kapesníčků, poznámkový bločkem, mokrou utěrkou, keksy, pasem, nezbytným obolusem v schillincích a teplými doplňky, včetně vyšlápnutých bot, jsem čekala na svou průvodkyni. Když došel řidič a já se ptala po „Aje“, bylo mi řečeno, že je nemocná, jo a ať zaplatím jemu a někde si sednu. Polil mě studený pot. Jedu domů! To byla má první reakce. Ale táta už odjel a na bus bych se asi tak rychle nedostala a ty řízky… Jela jsem. Sedla si  a v duchu probírala katastrofické scénáře. Bylo 6,05 hodin a autobus vyjel z města.

Cesta ubíhala skvěle, bus byl pohodlný, promítaly se filmy a všichni se občerstvovali kafem z automatu, ale já ne, měla jsem na mysli, slova maminky, „nepij, budeš potom jako průtokáč“. Na hranicích jsme byli v osm hodin a v půl devaté ve Vídni. Šofér zastavil, my vystoupili a absolvovali školení, že odjezd je v šest večer a sejdeme se na jiné ulici. Polilo mě tentokrát horko. Co já tu budu do šesti dělat? Nákupy nesnáším, začal padat sníh s deštěm a po vánočním ozáření ani památky. Šla jsem za šoférem, že chci, aby mi napsal adresu, kde bude parkovat, své tel. číslo a jméno. Byla jsem v očích všech za dementa, ale přežila jsem to ponížení, a jak se později ukázalo, byla to prozřetelnost, co mě k tomu vedla. Rozchod… nabalená všemi nezbytnostmi na přežití jsem si mapovala ulice a vrývala do paměti, kde je vlevo a kde vpravo. Jako odvážná školačka jsem vykročila nejdelší ulicí, ta končila tržištěm. Bylo to úžasné, směs různých vůní a veteš jako u nás „v bazáru za vodou“, tak se nazývala místní obecní skládka u řeky Moravy. Nejvíce mě zaujala pánev obřích rozměrů a ještě větších, chlápek s jinou pletí a cizojazyčným vyjadřováním než všichni okolo, jak velmi zručně míchal masenko. Uvolnila jsem se  a dívala se zalíbením. Až do té doby, kdy ten Grizzly se na mě obořil a ohnal se po mně. Vyjekla jsem, že nevím, o co jde, a jala se couvat před tou horou masa, ale on nebyl k zastavení, až „hrábl“ svou rukou, co připomínala těžkotonážní lopatu za mě a tam byla osoba neidentifikovatelného věku a pohlaví, která mu údajně, skrytá za mnou uzmula z té pánve něco masenka. Bylo po idyle.

Jako ztracená dušička jsem pokračovala dál. Došla jsem k soše Marie Terezie. Moje praprateta, o které „naša stařa“ mluvila jen jako “ o korvě Mařeně“ a svým způsobem to bylo rodinné tabu, byla milenkou Franc Josefa, ten ji dobře provdal a povil s ní syna. Což my, Hanáci z dědiny netušili až do té doby, než přijel v roce 1990 aristokrat každým coulem a chtěl po nás portrét jeho prababičky, který z lásky Franc Josef nechal vyhotovit v nadživotní velikosti a jehož cena se pohybovala cca 3milióny schilinků. Tento obraz ihned po revoluci prý zmizel ze Schönbrunnu a tento šlechtic se domníval, že jsme jej ukradli my. Hleděli jsme na něj jako praví jézéďáci…A tak jsem si říkala, že je vhodná chvíle navázat rodinné vztahy a došla k soše Marie Terezie. Sedla jsem si a říkám „teti, tož su tu“ ..a ona nic. Ani nemrkla okem..Ale nějaká podoba tam bude.. Konečně se blížilo poledne, měla jsem neskutečný hlad a dehydratace organizmu se začínala projevovat. Snědla jsem keksy a napila se čajíka… a mamka měla pravdu „průtokáč“ . Jediná starost byla, kde najít k tomu „průtokáči“ odpad.. I když nejsem lingvista, tak nápis WC jsem poznala. Odevzdala statnému uvaděči oných místnůstek minci s číslicí 5 a šla. Dveře se za mnou z rachotem uzavřely a někde v podvědomí jsem slyšela zvuk, co připomínal zapadající závoru. Ulevila jsem si, umyla ruce a zkusila jen tak otevřít dveře. Nešlo to. Začalo mi bušit srdce, já ječela, ať mi otevřou a má klaustrofobie začínala nabírat na obrátkách. Sedím na míse a přemýšlím, jak překonat hradby v podobě WC dveří. Jak tak sedím, spláchnu a v tom se rozezněla hudba, záda mi ostříkla nějaká smradlavá tekutina a dveře se s hukotem otevřely. Venku dav a já byla opět za kus hovězího. Usmála jsem se, rozhodila ruce a prohlásila ve své mateřštině „jsem blbá!!“.

Ostatní moc nerozuměli, ale zasmáli se. Ufff, tohle je už podruhé. Ještě jeden trapas a bude už jen klid. To by bylo, abych nezvládla jeden výlet za hranice všedních dnů! Sedla jsem si u výkladního okna a zapálila si svou první cigaretu. Vím, dáma na veřejnosti nekouří, ale dnes už jsem se znemožnila dost, takže klidně  tohle společenské faux-pas..přežiju.. Sedím, užívám si toho silně škodlivého kouře a v tu za mnou houmlesák, jako ze špatného amerického filmu. Já osoba nezkažená kapitalistickým režimem jsem na něj koukala jako na zjevení a pořád opakoval Bitte cigarete…osvědčilo se mi opět mé rozmáchnutí rukou s debilním  úsměvem „jsem blbá“…nic už po mně nechtěl. „Típla“ jsem cigárko a pokračovala ve své neutěšené cestě Vídní. Když jsem fotila a pozorovala památky, moc se nelišily od Olomouce, která mi připadala nějaká hezčí.. Už jsem ani nepočítala ulice a hlad a žízeň začaly být mým protivným společníkem. V tom jsem to uslyšela…rytmický tepot bubínků. Šla jsem po zvuku a uviděla skupinku lidiček, jak plácají do malinkých bubínků a v rytmu se pohupují. Líbilo se mi to a tak jsem se  připojila k nim. Byli to srdeční človíčkové, dostala jsem bubínek a poskakovala s nimi. Jojo, vůbec mi nevadilo, že jsou jiné pleti, bylo mi fajn. Než přijela jízdní policie  a já se ocitla na policejní stanici. Na všechny dotazy jsem odpovídala obvyklým „jsem blbá“, k tomu i náležitý výraz a dala jim ceduličku se jménem a telefonem řidiče. Vyzvedl si mě, kdyby mohl, asi by ze mně udělal sekanou, ale nakonec jen procedil mezi zuby že „Aju“ asi uškrtí. Nechápu proč.. A teď mi nastaly galeje. Za trest jsem musela s mladou milenkou řidiče a jejími příšernými rodiči, kteří byli jézeďáci jak z knížky, shánět Calgon do jejich nové myčky a tahali mě po obchodech, jako hříšnou duši. Celou dobu jsem „Aju“ proklínala do desátého kolena a  přála jí černé neštovice, svrab, kobylky, horečku omladnic a následné hnutí mysli v šestinedělí! Konečně se Vídeň rozzářila a já ronila slzičky dojetí nad tou krásou, užívala jsem si to a procházela mezi punčem a krámky…Z nádherné nostalgie jsem byla vytržená šíleným hlasem řidiče „odjéééézd“. „Cože? Vždyť to teprve začalo, proč? “ Jen jsem stihla koupit obrázek zlatě malované mapy pro tátu a hrníček od punče pro maminku. Sedla si do busu a slíbila nožičkám, že jim to už nikdy, ale nikdy neudělám…Konečně jsem se mohla napít a sníst ty skvělé řízky od maminky. Seděla jsem v třetí řadě a k řidiči jsem si poslala do mikrovlnky na ohřátí dva krásné voňavé řízky a chleba. Došel mi zpět chleba. Na otázku „kdo to proboha sežral?“ se smálo půl busu…Tak jen chleba a čajík s tím, že jsem dnes pozvaná na narozeniny, že tam se najím a když hned vyjedeme, budu doma kolem osmé… Zapnula jsem si rádio do sluchátek a pomalinku usínala. Probudil mě hysterický řev ženštiny, která si sedla vedle mě. Zase Jézéďačka. Prostě baba, co naprosto nebyla vybavená jako já, myslím tím stanoviště odjezdu, telefon a jméno řidiče, se ztratila. Řidiči se dorozumívali telefony a hledali, kdo chybí. Cestující ani řidič  nezaregistrovali její nepřítomnost a odjeli. Domluva byla, že si ji vyzvednou na hranicích. Celou dobu nezavřela ústa, co byla spíš nevymáchaná huba. Uzrávalo ve mně přesvědčení,  že jí ujeli úmyslně. Huráááá hranice. Pravděpodobně dotyčnou osobu vůbec neměli v úmyslu vyzvednout. Protože je velmi nelogické, když vyjížděli dřív než my, proč jsme na ně ještě hodinu čekali. Zřejmě zasedala válečná rada a omylem vyhrála volba, vzít ji sebou. Kvůli tomuto zdržení asi na oslavu nepřijdu včas,probíhalo mi hlavou… Konečně! 20.oo a my odjížděli z hranic, pomalinku usínám a najednou křik a já vidím, jak u Pohořelic stojí napříč dálnice neosvětlené osobní auto, jen jsme ucítili náraz a z kufru na protější jízdní pruh vylétávaly pestrobarevné balíčky s dárečky a jiná auta je rozjížděla. Vypadalo to jako velké bludičky. Nikdo nebyl zraněn a policie dojela za dvě hodiny s tím, že zatkla našeho řidiče. To už bylo na mě moc a já se pustila do toho policajta hysterickou fistulí. Najednou se osmělil celý bus a za našeho řidiče jsme bojovali jako eskymáčtí psi. Propustili jej… V jednu ráno, s pětihodinovým zpožděním, jsme dorazili domů. Objednala jsem taxíka a v půldruhé volala kamarádkám, zda bych ještě mohla dojít, že mám pro ně dárky. Ve dvě ráno jsem dorazila na oslavu, kde byly spousty jídla a pití. Všichni už byli zmožení, a tak vůbec nevadilo, že já, vyhladovělá jako čokl a žíznivá, se s chutí do všeho pustila. Kamarádky si libovaly, jak se jim občerstvení povedlo, když do mě vše padá jako do bezedné studny. Kdyby jen tušily!  Odcházela jsem od nich v půl sedmé ráno a s pocitem, že ten den nebyl nakonec tak hrozný. Při líčení mých zážitků se všichni bavili a podezírali mě, že si vymýšlím, jen aby byla sranda.. A poučení? Nikdy už neuvěřím nikomu, kdo mi řekne „pojeď, bude sranda“ a vánočně ozářenou Vídeň už asi neuvidím. Snad jen pod dozorem statného ošetřovatele..

Foto: jk