Vanilka

Jsem robka neobvyklá, naša stařa by řekla „nějaká trefená“, protože nesnáším nákupy a chození po obchodech. Jsem  krev a mlíko, naša stařa říkala „kredenciózní typ“ a když vejdu do obchodu, pozdravím, anorektické devatenáctileté střevo s neidentifikovatelnou barvou vlasů a žvýkačkou v ústech, co vypadá jak huba, ani neodpoví, pohrdavě se podívá a já už ani neřeknu, co bych chtěla. Shrnu to, jak si mám jít něco nakoupit, pokouší se o mě mrtvice.

Vykračuji si  ze schůzky, plná povznášejícího pocitu, který až hraničil se sebeuctíváním,jak se mi podařilo jednání úspěšně dokončit. Svět byl plný barev, vůbec nevadilo, že pršelo a psa  by ven nikdo nevyhnal. A v tomhle mém duševní rozpoložení míjím obchod s botičkami, kde je za výlohou nápis,jak vrata od stodole – 50% sleva. Vejdu. Žádná anorektička, jen paní v letech a ještě se usmívala, to mě úplně zbavilo pudu sebezáchovy. Sdělila jsem usměvavé ženě, že potřebuji jarní botičky, ve kterých budu lítat po kočičích hlavách našeho krásného města a v barvě mého hříšně drahého koženého kufříku. Tahle usměvavá žena, kterou jsem už ztotožňovala s andělem se otočila a vytáhla botičky mých snů a když jsem je obula, netlačily!! Má euforie krásného dne začala gradovat. Jen mě zaskočila cena 250Kč. Usměvavá žena jen odpověděla „ víte, my tu končíme, a tak je výprodej“. „Aha, ale co když budu potřebovat je reklamovat“. „Nebojte se, budeme přestěhováni naproti“. Zaplatila jsem a koupila ještě ponožky. Má radost nebrala konce a já začala koketovat s myšlenkou, že nakupování přece jen není tak zlé.. První týden. Zazimovala jsem teplou  obuv a užívala si chození v nových, jarních botičkách. Vypadaly skvěle, netlačily, jen mi připadalo, jakoby se roztahovaly. Bohužel neroztahovaly, trhal se lem. Protože nová prodejna nebyla ještě otevřená a stará už zavřená, šla jsem ke svému známému obuvníkovi. Jako účetní začínám mít klienty ve všech zásadních sférách našeho hospodářství. Jak zjišťuji, stává se to nezbytností. Ten se podíval na botičky a řekl „no, jo, tady není ten zpevňovací pás“. Jo, zašil, přišil, nic za to nechtěl, jen daňové přiznání pro jeho tělesně postiženou ženu…hanba by  mě fackovala, vzít nějaké peníze od tělesně postižené a tak mě ta oprava stála imaginárních 500Kč. Druhý týden chození v botičkách. Jsou skvělé, neroztahují se. Ufff, tak je vše v pořádku. Než jsem si je ráno chtěla očistit.

Zjistila jsem, že podpatek je úplně roztržený po celé délce. Podívala jsem se k nebi, za co mě trestáš a vzpomněla si na našu stařu, ta na takové akce měla jediné „ te korve“. Souhlasila jsem. Jdu reklamovat do obchodu, již nového a tam anorektička mi sdělila, že zde je jen spodní prádlo, boty jsou v jiné ulici, na druhé straně města. Jelikož jsem v té ulici bloudila jak Goro před Tokiem, vrátila jsem se do kanclu, najela na živnostenský rejstřík a zadala IČ. To, co mé oči zřely mě docela dostalo. Majitel IČa – Tien Dinh Nguyen! Polil mě mrtvolný pot. Já ve „zlaté uličce“ nakoupila šmejd od „ťongů“! Kam ten svět spěje, opět jsem si vzpomněla na stařino „te korve“! V rejstříku byly také jeho provozovny, tak jsem šla najisto. Ještě jsem to zkonzultovala s mou mladou kolegyní ve věku mého syna a ta prohlásila „ jen debil má jen jedny boty a nosí je než je roztrhá“! V duchu jsem si odpověděla, „jo jsem debil“. Vejdu do prodejny a tam ona usměvavá dáma. Tentokrát bez úsměvu, otrávená , jak malaiský šíp. Předložila jsem botičky, které vypadaly, jako bych v nich přešla poušť Gobi, paragon o koupi a sdělila, že je jdu reklamovat. „Šíp“ odpověděl  „ no jo, co byste chtěla za 250Kč?“ „Madam, vy sama jste mi je prodávala a ubezpečovala jste mě, že cena je nízká nikoliv, že je to šunt, jak se posléze ukázalo, ale že je prodejna v likvidaci“. A ona na to „ no, jo, ale ty boty nejsou pro těžkou váhu“. „ Aha, tak  mi, prosím, ukažte, kde je tady vyznačená nosnost.“ „ A ještě Vám bezplatně poradím, když je to tak, tak si sem dejte decimálku a při průměrné hmotnosti hanaček prodávejte podkovy. Že pozdravuji majitele, když tady chce obchodovat, ať si uvědomí, že je na Hané a ne v rýžovém poli“. To už nevydržela přítomná anorektička a začala mi nabízet boty. Měla jsem na paměti slova kolegyně a koupila si dvoje. Nemají barvu mého kufříku, ani nejsou tak elegantní, jako ty předešlé, nicméně, mám je druhý týden a zatím se netrhají. Sedím v kanclu, zapálené cigárko. Dívám se z okna a vím jedno, nákupy nesnáším i nadále a tentokrát půjdu koupit jarní botičky až za dva roky, protože nejsem debil a mám dvoje… zatím.