Vanilka

Je krásný červnový den, sluníčko svítí a zrcadlí se v hladině bazénu. Ležím, nechávám se houpat vlnkami z perličky a rozmazlovat se teplými paprsky. Zvoní mobil, natáhnu se ke stolku, juknu na číslo: můj dlouholetý ženatý přítel, který je zrovna v lázních…

“Ahojky miláčku, co je s tebou, normálně na mě kašleš, se nemůžeš ozvat?“ Polknu… tolik vřelých slov na jeden dech asi nerozchodím… mlčím, nemá cenu říkat, že jsem několikrát volala, ale mobil byl vypnut… Zmohla jsem se jen na „ hmmm“.

Monolog pokračuje: „Ani za mnou nepřijedeš, tento víkend jsem tu naposled, přijeď, zaplatím ti hotel, uděláme si tři fajn společné dny a potom se mnou pojedeš domů autem a zastavíme se na hradu, jsou tam slavnosti. Jen jsem se  zmohla na „tak jo, v pátek odpoledne dojedu, zavolám, jak budu na místě“.

Zabukovala jsem si jízdenku na autobus, dle instrukcí přítele, kdy mám dojet, abych se trefila mezi oběd a procedury. Ještě na radu přítelkyně, že si nemám brát sebou hotovost kvůli krádežím na nádražích, jsem ve čtvrtek uložila na účet větší sumu v hotovosti. Také jsem se informovala, zda v daném městě je bankomat mého peněžního ústavu. Byl. Tímto jsem teoreticky i prakticky byla připravená na skvělé prožití lázeňského pobytu. Až posléze se ukázalo, že jsem připravená nebyla vůbec:-))

Cesta proběhla celkem v pořádku. Řidič byl velmi příjemný a upozornil mě včas, kdy mám vystupovat, akorát bus byl plný slovenských dělníků, co jeli na víkend domů a zážitky celého týdne prokládali alkoholem, posléze se to omezilo jen na prokládání. Bohužel, když já chtěla vystoupit už doprokládali a spali. Řidič nekonečnou dobu čekal, než probudím ženu vedle sebe, která řezala jak motorová pila a padala  mi na rameno, posléze na klín a nakonec narazila na okýnko. Uffff, mám to za sebou.

Zamávala jsem za busem a nadechla se z plna plic lázeňského vzduchu. Ovanulo mě to hned při prvních krocích promenáda, luxus, oplatky, kyselka. Zavolala jsem příteli, že jsem na místě. Sdělil mi, že má oběd a potom procedůru, ale do hodinky by měl být na místě. Vůbec mi to nevadilo. Pila jsem kyselku, koupila si lázeňské oplatky a zmrzlinku a korzovala po promenádě. Sice jen omezeně k vzhledem k mé tašce nabalené na tři dny. Sedla si na lavičku a užívala ten klid a mír okolo.. Najednou za mnou supění: „ Jsi normální, sedět tady, víš, co mě tady zná lidí?“ „Také tě ráda vidím,“ odpověděla jsem. Políbení na uvítanou se nedalo ani očekávat a já si říkala, jak by mi bylo skvěle doma v bazénu..zasnila jsem se.. Ze snění mě probrala informace, že hotel prý je v 2 km vzdáleném městě..

Nevadilo mi to, procházka byla příjemná, les voněl, plno kytek a když mi v půli cesty vzal tašku, nepřipadala jsem si už jako šerpa v Pamíru. Po třetí větě, kdy jsem se dozvěděla, kolik ho obletuje lepých děv, jaké jsou tady večírky a jak si to užívá, jsem vypnula úplně a myšlenkami jsem byla opět v bazénu. Zastavili jsme před starou šílenou budovou, která svá plodná léta už měla dávno za sebou. Bývalá sokolovna z doby hluboké totality. Myslela jsem, že to bude jen zastávka na pochodu. Omyl, tohle byl ten „hotel“…ubytovna pro cizojazyčně mluvící dělníky…celkem 150Kč za dva dny. Jen jsem špitla: „Doufám, že tu nemáte péřové duchny, jsem alergická na peří?“ Žena nevalného vzhledu mě ubezpečila, že vše je duté vlákno… Přišla jsem na pokoj. Neskutečná ratejna, postel, skříň a malé křesílko a duchny péřové, jak jinak! Jediné duté v tomto „hotelu“ byl obsah mozkovny oné ženštiny.. Hledala jsem v tom miniaturním prostoru, kde je dát, abych nechytla záchvat.. Nakonec jsem je dala do skříně a tašky s oblečením pod postel. Naštěstí si na cesty vozím sebou malinký polštářek a k přikrytí jsem použila osušku-vlastní. Jen jsem se významně podívala po příteli, abych mu beze slov odpověděla, na co to vše vláčím…. Koupelna byla nová, čistá, prostě skvělá. Pravděpodobně moc žen nevyužívalo služeb „hotelu“, ale kvůli kolaudaci musela být i ženská koupelna.. Děkovala jsem tvůrci stavebního zákona.. Přítel mi sdělil, že musí na večeři a že kolem osmé příjde. Vyšla jsem ven a procházela se okolím. Opravdu tam bylo nádherně.. užívala jsem si klidu a doufala, že přítel nedojde..:-))

Přišel. Vydali  jsme se  do města na večeři, jelikož on neměl hlad, dal si něco jen lehkého a mi řekl, že si mám objednat jen do 50 Kč, jinak co je nad tuto sumu je jen za zeleninu a to jsou vyhozené peníze. Objednala jsem si za 51,50 Kč a čekala na reakci, že byl limit překročen… Rozhovor byl opravdu intimní…popisoval mi, jak to chodí v lázních a jak jsou zde zábavy na úrovni a jak mu ženy samy lezou až do postele, co ho to už stálo peněz a samé úspěchy, pozitiva, o sociálních jistotách nemluvě.. Zavedl mě na „hotel“ s tím, že mají mejdan a já ať se netoulám po venku, že by se mi mohlo něco stát.. Do baru místní ubytovny jsem opravdu neměla v úmyslu zabrousit. Našla jsem společenskou místnost a dívala se na TV do doby, než přišel člověk nevalného vzhledu a sebou táhl karton piv, pravděpodobně, aby nebyl tak sám. Vyklidila jsem pole..

Když jsem začala usínat, propukla moje alergie na peří a prach současně, myslím, že větší mírou na chování přítele. Noc, nakonec byla báječná.. Ležela jsem ve sprchovém koutu, nechala na sebe téct osvěžující vodu, bylo příjemně a záchvat byl zažehnán.. jen to pohodlí nebylo úplně stoprocentní.. Je ráno. Přítel mi volal, jak jsem se vyspala a že si mám jít na snídani a že přijde před obědem.. Vyšla jsem do ulic. Koupila jsem si lázeňské oplatky, rohlík a kousek salámu, kyselku jsem ještě měla od večera.

Město bylo úžasné, drahokam v podobě krásně udržovaných památek, u lesa v duchu líného lázeňského ruchu.. Měla jsem čas, tak jsem nakoukla i do obchůdků. V jednom byla velice příjemná paní a  během chvilky mi vybrala šatičky za 1200Kč a  botičky za 250Kč, co padly jako ulité a navíc mi to v nich slušelo. Ptala jsem se, zda se u nich dá platit kartou, protože v peněžence jsem jen 500 Kč. Paní řekla, že ne, ale že je na náměstí bankomat.. „Já vím, informovala jsem se…tak mi je prosím zabalte, za chvíli jsem tady“ a vyrazila jsem s úsměvem na rtech a s báječnou  náladou, právě překonané fobie z nákupů. Vložím kartu, zadám výběr 2000Kč..vyjede papírek, že není hotovost,  jen se debilně usměji na postávající a rostoucí dav a zadám sumu 1000Kč, opět papírek, tak zadám 600Kč, opět papírek, zadám 200Kč, ufff, vyjely, zadám ještě jednou 200Kč, vyjely, potřetí už ne.. Vystřelila jsem od bankomatu, abych co nejrychleji unikla těm očím, co říkaly „ co je to za dementa“. Sedla jsem si na lavičku a počítala celkovou hotovost. Tak mám 900Kč a nějaké drobné.

Šla jsem do obchodu a hanba mě fackovala. Za pultem stál pán, který tam před tím nebyl a já se ptala po paní prodavačce. Usmál a se řekl, já na vás už čekám, máte to zabalené a paní už odešla. „Víte, obávám se, že u vás dneska nenakoupím, bankomat mi nedal žádné peníze. Nevím, čím to je, ve čtvrtek jsem vložila na účet poměrně vysokou sumu peněz a dnes mi bankomat dal jen 400 Kč s tím, že tam nic nemám…cítím se  jako debil, ale fakt za to nemůžu, moc se omlouvám a nezlobte se na mě..“ Prodavač se na mě podíval „a kolik máte peněz?“ „900 Kč a nějaké drobné“. „Hmmm, tak si to vemte a nechte mi tu těch devět stovek“.. „Vy jste se zbláznil, vždyť to není ani na ty šatičky“.. „Já Vám něco povím, kdyby se tohle stalo mně, už bych se sem nevrátil a za to máte můj obdiv a také mi nikdy nikdo nedával vše, co má, udělejte si radost a užijte si jak botiček, tak šatiček“… s údivem jsem poděkovala, dokonce i slza se zaleskla a já šla na „hotel“.

Oblékla jsem si šatičky a botičky a počítala svou hotovost na dva celé dny. Revize byla krátká. 31.50 Kč. Jeden rohlík, 5cigaret a kyselka v PET láhvi. Vyšla jsem opět do města, hladová jako vlk. Koupila si lázeňské oplatky za 26 Kč a rohlík se sýrem za 5,50 Kč a tím byla moje železná rezerva vyčerpaná.. Chodila jsem po městě, kochala se krásou a romantikou města, pojídala oplatky a zapíjela kyselkou. Před obědem jsem se sešla s přítelem, popisoval, jaký měli mejdan a jak je mu smutno po kolegovi, co odjel minulý týden. Přemýšlela jsem, zda opravdu znám význam věty „uděláme si fajn tři společné dny“..Tohle to asi nebude.. Míjeli jsem různé podniky, dokonce i rybárnu a on mi popisoval, kdy, kde byli a jak to roztočili a co tu už utratil peněz. Doprovodila jsem jej až do lázní, myslel, že z lásky.. Pendrek, došla mi kyselka. Než jsem došla do města, byla láhev vypita, následoval další pochod do kopce načepovat kyselku…měla jsem totiž jen jednu plastovou láhev. Je až s podivem, že jsem na této kyvadlové tůře pokaždé něco nového objevovala.

Byl večer, už jsem se těšila na přítele, jak půjdeme na večeři, protože hlad začínal být nesnesitelný a ty hnusy, co vařily v tom mém „hotelu“ mi voněly jako z Alkrónu. Konečně došel.. Byl zamlklý a potom docela vážně pronesl. „Víš, mé ženě se podařil velký kšeft a kdyby na nás přišla, přišel bych o velké peníze, tím, že by se chtěla rozvést.“  “ Víš, co? Tak to ukončíme a hned, aby jsi náhodu nebyl ztratný kvůli mně!“ Myslí mi šlo, no, to jsem zvědavá, jak se teď dostanu domů, když nemám ani na bus, nemluvě o jídle!“ Nakonec šel vedle mě ( normálně jsme chodili 2 metry od sebe, co kdyby ho někdo poznal). A že si půjdeme někam sednout… Konečně!! Nepojdu bídně hlady!!! Přešli jsme několik restaurací a nikde nezakotvili. Nakonec prohlásil: „Já jíst nebudu, nemám hlad.“ Pokoušely se o mě mrákoty. „Ale já hlad mám!“ „Ty jsi nebyla na večeři, co jsi dělala celý den?“ „Chodila nahoru a dolů pro kyselku.“ „Tobě tak chutná?“ „Jo, je skvělá !“

Šli jsme okolo rybářské restaurace, ty pečené ryby voněly až nestydatě: „Pojďme si tam sednout,“ zaprosila jsem. Tak jsme šli, koupil mi malé pivo a šel koupit makrelu… Vrátil se asi za 20 minut , že jsou to hajzlové, že za to chtějí nehorázné peníze…a že jdem domů, že má rozlučkovou. Usnula jsem ihned  hladem a rovnou v koupelně. Je ráno, napila jsem se kyselky a vydala se směr vršek do lázní načepovat další várku pití.. Jídlo je v nedohlednu. Balím a modlím se, ať už je jedenáct a čas odjezdu. Podařilo se mi usnout, takže to uteklo. Jedeme.. Po cestě slyším, jak se mu nechce od lepých děv, kamarádů a samé vtipné historky z natáčení. Jsme na hradě. Opět přednáška na téma, kdyby nás tu někdo uviděl. Načež jsem mu sdělila, že bych raději jela domů. Ale v tom jsem ucítila grilované klobásy a přidala jsem do kroku na zmíněný, debilní hrad. Jsme na nádvoří… letím k těm klobásám, volní nevalně, ale můj hlad mě už zbavil všech pudů sebezáchovy, dokonce i hrdosti. Protože jsem si objednala klobásu, dva chleby a kofolu a na něj houkla, zaplať to, mám plné ruce. Největší pochoutka mého života a konečně zahnán hlad. Ani jsem nevnímala, že mi říká: „Koupil jsem ti vstupenku na prohlídku, a hlavně na věž, je tam pěkný rozhled.“ „Ty nejdeš se mnou?“ „Ne, už jsem tu byl minulý týden.“ Tak jsem se zařadila do štrůdlu za průvodkyní a poslouchala a sledovala… Nakonec věž. Nesnáším schody, přes které vidím dolů a ukotvení schodiště v kameni na mě vůbec nepůsobilo kladně. Vystoupala jsem do půli věže a vzdala to..moje fobie z výšek byla silnější. Kdyby tu jen byl se mnou a držel mě za ruku, zvládla bych to… Sedíme na lavičce a já jsem u výslechu, zda jsem viděla to, ono, zda jsem si pořádně prohlédla tamto a tady to. Nakonec otázka: „ Byla jsi na věži ?“ „Byla.“  „Nebyla, já jsem se koukal, neviděl jsem tě nahoře. Já tady platím, abys něco viděla a ty na to kašleš…“ „ Bála jsem se.“ „Jak se můžeš bát?“  Zcela vyčerpaná jsem řekla: „Už pojeďme.“

Po cestě jsem raději usnula, protože další vzdělávací kurz bych nezvládla. Přijela jsem domů, vrhla se na všechny hrnce, co něco obsahovaly a pořádně se nadlábla, naštěstí synové umí vařit! Plácla jsem sebou do bazénu a nechala se rozmazlovat perličkou a hladit slunečními paprsky… Jak tohle mohly být perfektně prožité tři dny… Pondělí, jdu si stěžovat do mého peněžního ústavu, proč jsem musela zakusit taková muka, vlivem toho, že mi bankomat nevydal peníze. Slečna s ledovým klidem mi sdělila, že doba, která je potřeba od uložení v hotovosti do čerpání z bankomatu je 48 hodin a v den pracovního klidu se tato operace neprovádí. Jen jsem polkla a zeptala se: „To myslíte vážně?“ Klidně odpověděla: „Však se přesvědčte, že teď už ty peníze tam jsou.“ Byly…

Poučení? Končím s ženatými a lázně už také nemusím.. Nejlepší dovolená je v bazénu, doma s perličkou.

Foto Maya