Vanilka

Jsem člověk, co nerad střídá místa. U poslední firmy jsem pracovala 12let. Práce byla zajímavá a dala mi hodně do života. Když se nedařilo, přestala jsem být zaměstnancem a stala se na nátlak šéfa OSVČ, aby ušetřil za pojistné.

Dokonce jsem i občas hradila faktury ze svého a hrdě  své počínání nazývala loajalitou. Poslední tři roky se  mi začalo velice dařit v dalším podnikání, kterému jsem se věnovala v době  osobního volna, a tak mi ani nevadilo, že můj plat na „panském“ stagnoval. Když jsem si ale spočítala, že dělám za 20Kč/hod. a 9-10hodin/denně, požádala jsem majitele o zvýšení služného. Dozvěděla jsem se, jak jsem neschopná a mám být ráda, že mám práci.  Nebyla jsem! A rychle pochopila, že jsem zaměnila loajalitu za debilitu!

Okamžitě jsem „rozhodila sítě“ po známých, že hledám zaměstnání, kterým bych se uživila za osmi hodinovou pracovní dobu. Nakonec se vše vyřešilo samo. Rodiče onemocněli a já zůstala ze dne na den doma. Nebudu vypisovat, jaké „obrovské sociální výhody“ tento můj počin měl! J Jen jsem litovala, že nepatřím mezi naši utiskovanou menšinu. A tak jsem se začala „válet“ za 4 tisíce měsíčně doma a k tomu  podnikala doma další kroky, abych neumřela hladem a mí rodiče měli odpovídající péči. Vytvořila jsem si klientelu a mé podnikání doma začalo prosperovat.

Pohodu posledních dní přerušil majlík od mého kamaráda. Zněl: „Hledáme účetní a ekonoma, zavolej.“ Tak jsem zavolala. Bylo mi žinantní říct, že vlastně ani nevím, zda chci zaměstnat a potvrdila hodinu a den pohovoru s ředitelem. Večer před schůzkou jsem si na mapě našla, kde zmíněný podnik sídlí, vytiskla mapu a spokojeně usnula.

Už v sedm jsem vyjela na schůzku na osmou, ač cesta mohla trvat maximálně patnáct minut. Ale nesnáším nespolehlivost a nedochvilnost. Dle mapky jsem jela jako starý kamioňák až ke kruhovému objezdu, na kterém jsem měla odbočit vpravo. Ouha, ten byl v rekonstrukci,  řízen semafory a jediný povolený směr byl rovně. Uposlechla jsem příkazových značek a doufala, že další informační mě navedou na směr objížďky. Omyl, silnice  připomínala parkoviště a odbočení ke kýženému podniku v nedohlednu. Projela jsem několika ulicemi a snažila se logicky přijít na to, kudy a kam? Proč jen já sebou neměla mapu Prostějova? No, proč asi, když jsem měla z netu vytisknutou mapku! Moje logika se opět ukázala v praxi jako nepoužitelná. Musela jsem se snížit k potupnému vyptávání na cestu kolemjdoucího adolescenta. Po mnoha doleva, rovně a doprava jsem dojela opět k tomu pruháči, ale ze zakázané strany! Byla jsem zoufalá, hodiny ukazovaly 7.50. Opět jsem oslovila kolemjdoucícho domorodce, jak na druhou stranu kruháče? Odpověděl tak, že mi vyrazil dech. „Prostě počkáte, až budou všichni stát projedete rovně, ono to není rozkopané.“

Blížila se hodina pohovoru a já to riskla. Jak všichni stáli, proletěla jsem rovno. Jaká úleva. Přímo přede mnou cíl mé cesty a u něj parkoviště jako přistávací plocha a prázdné. Zaparkovala jsem na kraji, abych nikomu nepřekážela a utíkala k vrátnici. Ve vratech stálo osobní auto, u něj uniformovaný strážný, v ruce vysílačku, jen kulomet a náboje na šňůrách mu chyběly. Vzpomněla jsem si na má léta u vojska. Jeho kolega byl asi 9 metrů od něj v takové malé kukani a zapisoval to, co na něj řval ten u auta. „Frantóó značka Cé nula dvacet pět třicet“.. „Kolííík“… „Cé nula dvacet pět třicet“ …„Aháááá“ . „Odkud stéé?“ „Odkud sóóó?“ . „Ke kemu dóóó?“ „Jmenuje se Krejza“, „Jak sééé jmenujééé?“ „Krejza“….“jáák?“….“KREJZA!“ Odpověděla jsem už já,  protože bylo za minutu osm. Když tohle šílené přeřvávání skončilo, představila jsem se tomu v té budce, že mám tu na osmou pohovor u ing. Nováka. „ jo tááák, ale  to mosíte tóó druhóó bránó.“ „Kterou druhou?“  „Tó vzado, tó osobní“…“ Doprčic, kde vzadu je ta druhá osobní brána? Ten venku ukázal rukou do dálky a já letěla.

Udýchaná přesně v osm jsem se ohlásila paní vrátné z té druhé osobní brány tam vzadu, že jsem pozvaná na pohovor na osmou. „Vim o vás, ale máte blbě zaparkované auto, běžte si přeparkovat, bráníte jiným.“ Rozhlídla jsem se po prázdném parkovišti, kde úplně na konci stál můj poníček… „Komu že bráním? Vždyť je tu prázdno!“…“Ty mista só očíslovany, ty só zaměstnanců, zaparkujte někde uprostřed.“ „Madam, já mám být v osm na pohovoru, od půl osmé jsem v tomto městě a hledám debilní výjezd z kruháče, který je zavřen, potom stojím na vrátnici, kde dva dementi řvou na sebe jak na lesy,  přestože mají u ramene vysílačky a nakonec mě buzerujete kvůli parkování? Zavolejte Ing. Novákovi, že jsem tu byla přesně v osm“. Jen se jízlivě  usmála a já vyrazila přes parkoviště, co připomínalo Letenskou pláň. Několikrát jej projela, protože očíslovaná byla všechna místa, včetně těch uprostřed. Připadala jsem si jako debil. Mezitím vrátná připravila lístek a nekonečnou dobu vypisovala mé jméno, důvod návštěvy a jméno za kým jdu, ač jsem byla ohlášená. Bylo čtvrt na devět a o mě se pokoušely mrákoty. Mému údivu nemělo být konce. Nakonec vytáhla ruce z okýnka a v nich na formátu A4 mapu celého areálu. Opět jsem si vzpomněla na časy, kdy jsem dělala u vojáků. Ukázala mi šipku na mapě, která se ztotožňovala s místem vrátnice a řekla: „Jdete doprava, pořád rovno až uvidíte bílou  budovu a potom někde za ní to má být“. „Vy mi tu mapku nedáte sebou?“ „Ne“… „A jak se ta firma jmenuje?“… „Copak já vím?“…Vytřeštila jsem oči a vyšla doprava. Bílých budov jsem minula několik, ale tu dle náčrtku ne a ne najít.

Několikrát jsem volala kamarádovi, že jsem zde, ale mobil nebral. Rozhlédla jsem se dokola jako v lese, když se zabloudí, podívala se na hodinky – půl deváté. Tohle nemá cenu, nebudu vypadat jako debil, přijít na pohovor o půl hodiny později. Otočila jsem a šla směr brána. V tom uvidím povědomou postavu.  „Jirko, jsi to ty?“  Můj známý…. „Já tu už bloudím půl hodiny, už hodinu jsem ve městě a nejsem schopná se sem dostat, navíc, ten vlčák, co ho máte na vrátnici mě nechal přeparkovat a pak ani nevěděl, kde máte sídlo a jak se jmenujete.“ Usmál se: „To my si musíme  píchat na píchačkách i oběd a při tom s nimi nemáme nic společného!“

Omluvila jsem se panu řediteli za zpoždění a pohovor mohl začít… Jak dopadl? Nevím, ale prý se ozvou… Ale kdyby mně někdo přišel na pohovor o půl  hodiny později, tak s ním vyrazím dveře. Pan ředitel byl zřejmě gentlemann, nevyhodil mě a ještě se mnou ztrácel hodinu svého drahocenného času.

Je to už dva roky a ještě se neozvali, třebas mě mají vedenou v železných rezervách! A poučení? Musím se naučit říkat ne! Ušetřila bych si spousty nervů a má image, dochvilného a spolehlivého člověka by neutržila takové šrámy!