Vanilka

Jan Potměšil je výborný český herec, po úrazu už skoro dvacet let upoutaný na invalidní vozík. Vedle stálého angažmá v divadelním spolku Kašpar hraje ve filmech, televizi i rozhlase. Uvádí televizní magazín Klíč a v každé volné chvilce se věnuje pomoci handicapovaným.

Žijeme v krizi? Ještě nejsem stařec a vůbec ne moudrý, ale na tuto otázku existuje jiná, ještě důležitější – na čem ti záleží, co bys v životě za nic nevyměnil, kde hledáš a najdeš svoje jistoty? Kde? Já je našel především ve vztazích, jestli chcete v lásce k mé ženě, k našim dětem. Když se docela nedávno narodil náš Janíček, najednou jsem zjistil, jak se proměnilo moje ráno. Chceš si ještě trochu pospat, odpočinout, ulevit pochroumanému tělo? Ale kluk potřebuje jíst, přebalit, chce si hrát, chce, abych s ním mluvil! Vůbec ho nezajímají ani moje únava, ani bolest, ani úvahy nad scénářem, který právě čtu. Kluk chce žít a pro mě to má být otravná povinnost? Ne, našel jsem v těch okamžicích novou radost, nový dárek pro sebe, novou odměnu. Asi by byla pitomost radit lidem, aby si pořídili malého cvrčka jako lék na krizi, ale kdyby tuto pitomost poslechli, neprohloupí!

Já vůbec kolem sebe nějakou velkou krizi nevidím. Když pominu bombastické titulky v novinách a různé mudrlanty v televizi, vidím lidi, kteří docela normálně žijou. Tím vůbec nepodceňuji problémy, které má někdo se ztrátou zaměstnání, nebo úplným zavřením fabriky, v které léta pracoval. Vůbec ne! Je mi těch lidí líto, už proto, že to jsou naši diváci, naši příznivci a vlastně živá voda českého divadla. Na nás totiž chodí obyčejní lidé, my neděláme představení pro milionáře. Ale, lidi, věřte prosím, že důležitý je teď i kdykoliv jindy váš vnitřní svět, vaše člověčí kvality, spolehlivost vašich nejbližších.

V našem divadelním spolku Kašpar máme takzvanou krizi nacvičenou jako normální stav. Už léta bojujeme o granty, sponzory, o trochu lepší podmínky. Už léta má principál problémy s placením všeho možného, naše – nijak závratné – honoráře nevyjímaje. Prostě každý den, každý měsíc, každý rok. Smíme to ukazovat divákům, plakat před nimi, vydírat je? Nikdy! Jsme herci a ve chvíli, kdy vstupujeme na jeviště, může být v zákulisí tisíckrát úzko a třeba hodně husto kvůli nezaplaceným účtům, ale my, my musíme hrát! A dobře, s plnou silou a využitím všeho, co umíme. Ať jsme dlužni cokoli, především jsme každý večer dlužni divákům zážitek, smích, slzy, velké pravdy i malé štouchance, skutečné divadlo jako pravdivý obraz světa a taky jako pomoc s hledáním odpovědí na otázky, které má divák, třeba právě ten nespravedlivě postižený bankrotem svého podniku. Tenhle dluh se musí zaplatit vždycky. Když takový večer zvládneme, dostáváme nejkrásnější odměny – potlesk, ale i naději, že můžeme a musíme pokračovat.

Po úrazu jsem byl přes dva měsíce v bezvědomí. Pak začal přicházet okolní svět. Pomalu, nezřetelně, zmateně, bez souvislostí. Začínal jsem slyšet hlasy mých nejbližších, viděl jsem strop pokoje, začínal jsem vnímat první slova lékařů. A bylo to strašné! Nebudu chodit! Nebudu už nikdy chodit! Poprvé mne posadili. Po měsících naprostého otupění musely moje svaly udržet tělo vsedě! Lepší je vydržet tisíc ran nožem než tohle. To nebyla bolest, to byla těžká drtící lokomotiva, která do mne vrazila a tam a zpátky po mně přejížděla. Miliarda bolestí a miliarda pochybností, že to má vůbec cenu. Do pr….!

A pak, v dlouhých měsících přišly první milimetříky malilinkých vítězství. Poprvé z postele! Poprvé z pokoje na chodbu! Poprvé ven, na vzduch! Vždycky s příšernou bolestí a vždycky s otázkou, má tohle, ku..a, smysl?

Zkrátka, roztomilé princátko z televizních inscenací se měnilo na člověka, který má najít důvod ke své vlastní existenci. Rehabilitace je nekonečně dlouhá, ale když přijdou malé, pak větší a pak velké pokroky, musí se vydržet. Tak mi jednou sestřička řekla – to už jsem seděl bez bolestí a měl lecjaký trénink za sebou – teď si přehoď jednu nohu přes druhou a zavaž si tkaničku u boty. Kdo neví, že u nás to znamená vzít nohu do ruky a položit ji na druhé stehno, nechápe. Ale to hlavní teprve přišlo. Sehnout se k botě a udělat prsty těch pár kliček nebylo možné! Ne! Zase strašná bolest, zase strach, že všechno bylo zbytečné. Ani botu na bezvládné noze si nezavážu. Zavrtěl jsem hlavou.

Sestřička, která takových i horších už viděla možná stovky, jen klidně řekla – když to nedokážeš, nedokážeš už v životě nic, zůstaneš plně závislý na okolí. Zavaž si tu botu! Nevím, jestli jsem se bál toho, co říkala, nebo jen jí samotné, ale dokázal jsem to.

Dnešní krize mi připadá jako taková nezavázaná tkanička. Zkuste se k ní natáhnout, přeji vám, aby to nakonec vyšlo.

(Převzato z časopisu Můžeš, www.muzes.cz)

Foto: Libor Bouda, archiv Můžes