Vanilka

Doc. Dr. Ivan O. Štampach je známou osobností nejen v církevních kruzích. Dnes učí na Univerzitě Pardubice, ale před léty přednášel na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Spor o pojetí tohoto učiliště ho donutil k odchodu, ale také k „přestupu“ do církve Starokatolické.

Nic se však nezměnilo na jeho velké autoritě a vstřícné povaze. Jsme rádi, že doc. Štampacha můžeme uvítat na stránkách Vanilky. Je připraven vést s vámi všemi dialog a to nejen o tématech věroučných a filozofických, ale také o svých životních zkušenostech. Jsou nevšední, adoptovaný malý kluk se léty stal postavou téměř legendární. Můžete se ptát na adrese: redakce@vanilka.cz

Pane docente, co je dnes obsahem pojmu slušnost? Uvědomujeme si, že jednání vlastní, druhých lidí a koneckonců i institucí může být hodnoceno i z jiného hlediska, než je, dejme tomu užitek. Víme, že např. páchat násilí na bezbranných je špatné, i kdyby mi snad přineslo nějaký prospěch. Je to hodnocení života z hlediska dobro – zlo. Tedy etické hodnocení. Cítíme se vázáni jednat dobře a vyhýbat se zlu. Někdy máme tendenci se z toho vymlouvat, říkat, že každému se jeví jinak, co je správné a co nesprávné. Přesto jen skutečně mravný život přináší plné, hluboké a trvalé uspokojení. Někomu stačí, že přijme mravní normy předkládané autoritami, např. rodiči, učiteli, starými, osvědčenými prameny, jako je Bible (a v ní Desatero). Někteří si to ještě prověřují a o hodnotách uvažují. Tím se zabývá etika. Ta je vlastně osobně promyšlenou, odůvodněnou, svobodně přijatou mravností. Z etických rozprav můžeme vybrat návrh Alberta Schweitzera. Ten mluví o „etice úcty k životu.“ Rozhodující hodnotou je tu život. To, co život chrání, podporuje a rozvíjí, je dobré, co životu škodí, to hodnotíme jako zlé. Etiku úcty k životu můžeme nazvat rovněž etikou humanistickou. Ta může být nesnadná a náročná.

To, čemu se v poslední době začalo s oblibou říkat „slušnost,“ je jakýsi odvar z ní. Příliš to připomíná školní léta, kdy se jeden žák, který je nápaditý, odvážný, nekonvenční, upřímný a kritický označí za neslušného a z notorických „slušňáků“ se vyklubou udavači a malí tyrani. Politici, kteří se dnes ohánějí slušností, rádi dělí svět na „nás slušné“ a ty ostatní. Jiní s poněkud odlišnou terminologií rozdělí svět na říši dobra, to jsme samozřejmě opět my, a v zájmu této domény světla je dovoleno všechno. Ti druzí, obvykle političtí protivníci, jsou říší zla. To, co nás trápí na politicích, které označíme za „neslušné,“ je to, že ignorují svědomí a neslouží veřejnému zájmu, jak jsou k tomu zavázáni. Činí z politiky (služby obci) přechodnou náhražku války a hanebný kšeft. Určitě za tím jsou jejich mravní rozhodnutí, ale ta nevyřešíme za ně. Nevstoupíme do jejich svědomí, to je opravdu jen na nich. Nepomůže, když si budeme hovět v přesvědčení o své vlastní slušnosti a z lidsky chybujících politiků budeme dělat terč. Jako občané přirozeně bychom mohli politiky hodnotit spíše politicky, než morálně. Nevidíme totiž do jejich svědomí. Může nás jistě zajímat soulad jejich rozhodnutí s právem, ale právo není totéž jako morálka, i když se kdesi dotýkají. Zákony totiž mohou být nemorální. Nakonec je opravdu důležité podívat se na zoubky systému, který dělá ze všeho zboží: ze vzdělání, ze zdraví, a samozřejmě také z politiky. Je žádoucí, abychom na různých místech, např. když se veřejně vyjadřujeme, nebo když volíme a také v občanských sdruženích prosazovali skutečnou reformu. Ne návrat před všechny humanistické reformy, který se dnes prosazuje a lživě se označuje jako reforma.

(Poprvé publikováno 21.2.2010)