Vanilka

Hruška a Jirouch byli dva malí kluci. Přijeli na sportovní tábor na Šumavu kdysi dávno, když mně bylo osmnáct a jim kolem deseti. Kdo ví, kde je jim dneska konec… Už jsou z nich určitě pánové s prořídlým vlasem, stejně dospělí jako já. Ale tenkrát oni byli děti a já poprvé na táboře jako vedoucí.

Hruška, pamatuji si, byl trochu při těle, měl zuby jako veverka – opravdu strašné tesáky, a kluci se mu proto smáli. Ovšem také kvůli tomu, že každý večer brečel, protože se mu stýskalo po rodičích. A tak jsme chodili Hrušku utěšovat, hladili jsme ho před spaním v postýlce po vlasech a povídali pohádky, dokud neusnul. Hruška psal domů: „Ahoj mami a tati, nebojtese. Jen jsem v autobuse trochu vzracel. A asi za hodinu, co jsme přijeli, jsem taky vzracel. Jinak je to tu úplně stejné jako před rokem. Až za mnou přijedete, vemte mi, prosím, léky proti blití. Přijeďte co nejdříve to de. A pak navečer asi tak v 7.30 jsem také vzracel. Moc vás mám rád. Pepa.“

Jirouch byl úplně jiný. Drsňák, který mluvil sprostě, pral se s každým na potkání, strašně zlobil a vůbec neposlouchal. Na rozdíl od Hrušky se mu nikdy po nikom nestýskalo… ovšem také psal domů: „Ahoj mami a tati, libisemitu. Když jsme přijeli, měli jsme řízek, brambory a okurku. Na pokoji spím s Alešem Klocem, Pepou Hruškou, Radkem Jungem, Lubošem Hřivnou, Víťou Mahovským, Petrem Furchem, Tomášem Kalkusem a s Čápem. Pošlete mi balíček. Honza.“ Balíček však nikdy nepřišel, ani žádný dopis.

Jednou při poledním klidu se spolu Hruška s Jirouchem sešli v “pingpongárně“. Byla to taková zastřešená stodola pod železnou konstrukcí, na které se Hruška s oblibou, zavěšen za ruce asi metr nad zemí, pohupoval. Než stačil kdokoliv zasáhnout, Jirouch k Hruškovi přiskočil, chytil ho za volně vlající nohy a rozkmital ho tak, že Hruška spadl na beton a urazil si oba obrovské veverčí zuby. Když vstal a chtěl začít brečet, Jirouch pravil: „Hele, vole, víš, že ti ty poloviční veverčí zuby sluší mnohem víc.“ A všichni kluci, co stáli kolem, přikyvovali, protože měli strach, že když bude Hruška bulit, přijdou vedoucí a bude průšvih… „Hele, vole, máš to fakt takhle lepší!“ říkali všichni svorně. „Jsi borec, že nebulíš.“ A Hruška nebulil, takže jsme do večera vůbec nezjistili, že má kus zubů pryč, protože mu z nějakého záhadného důvodu ani netekla krev…

Večer dostal Hruška balíček od rodičů. Byly v něm všelijaké dobroty jako obvykle. Hruška je vždycky všechny rozdal, aby se kamarádům z pokoje zavděčil. Ale tentokrát si na balík sedl a řekl, že mají všichni smůlu. Vybalil žvejky a sušenky a bonbony a začal se s nimi ládovat sám. Jirouch na něj chvíli koukal, načež Hruškovi řekl, že je ubrečenej tlustoprd a ať kouká něco navalit. Všichni jsme koukali jako blázni, když Hruška vstal a jednu Jirouchovi ubalil. A Jirouch? Světe, div se! Místo, aby mu to oplatil, jak jsme čekali, se najednou rozbrečel. Slzy se koulely po tváři drsňáka, který bulil a bulil a bulil. Nakonec jsem ho musela celý večer hladit v postýlce po vlasech a vyprávět mu pohádky, dokud neusnul. Druhý den jsem v trafice koupila pohlednici a napsala na ni: Honza Jirouch, Železná. Dal si ji pod polštář a každý večer si ji několikrát přečetl. Stálo na ní: „Milý Honzíku! Jsme rádi, že se ti na táboře líbí. Máme tě rádi a balík ti určitě pošleme.“ Podpis scházel, ale toho si Jirouch nevšiml…

Foto Dana Emingerová