Kolik nám tenkrát bylo, když jsme se báli čerta víc než maminčiny rákosky? Tak málo, že jsme své roky ještě nedovedli spočítat ani na prstech jedné ruky. Maminka se musela podívat pod postel a do skříně a ubezpečit nás, že tam žádný čert není, a pak nechala svítit lampičku celou noc. Patrně jsme věřili, že její světlo zahání čerty.
A ono zahánělo jen tmu. Copak jsme mohli tušit, že strach je nejvíce pracovitý ve tmě, a když se k němu přidají nevědomost a fantazie, má vyhráno. Najednou nám stvoří čerta. Je to zajímavé. Nikdo nikdy neviděl čerta, a přece všichni víme, jak vypadá. Teď by mohl následovat popis čerta a jeho podrobná charakteristika jako v dotazníku. Víme o něm všechno. Naši předkové si vymysleli čerta, svůj přelud poštvali na sebe a pak se báli. V pohádkách mu přidělili úlohu zla a nechali ho zabydlet v naší řeči, aby byl všudypřítomný. Aniž si to uvědomujeme, bereme si jeho jméno do pusy. U čerta! Čert aby to vzal! U všech čertů! To je čertice! Šijí s ním všichni čerti! Nečerti se! To je čertovo znamení. V tom je nějaká čertovina. Nemaluj čerta na zeď. To je čertovo kopýtko. Bojí se ho jako čert kříže. Podíváme se z okna a venku je takové počasí, jako by se ženili všichni čerti. Pokud je 5. prosince, tak je to v pořádku, to je čas rojení čertů. Najednou jsou jich plné ulice, jako by se vystěhovalo celé peklo s úkolem vystrašit všechny děti. Neberme dětem čerty. Jen ať se krásně bojí alespoň jeden den v roce a ještě nějakou dobu jim ponechme, že čerti jsou, tak jako jsou Mikulášové, andělé a Ježíškové. Bez nich by bylo dětství ošizené a jen poloviční. A my, tak přísně dospělí, kteří se bojíme už jen skutečného zla, v skrytu duše závidíme dětem, jež věří na čerty.
Foto: ČTK


















Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se