Vanilka

Rozhovor se zakladatelem Nadace Charty 77 Františkem Janouchem.

Pane profesore, když jste začátkem sedmdesátých let přišel s rodinou do Švédska, co vás nejvíce překvapilo?

Budete se divit, ani ne tak životní úroveň, dostupnost všeho možného zboží a služeb, ale lidé. Byli jsme už před rok v Dánsku, takže jsme dobře věděli, co je to dobře zásobený trh a nabídka všeho možného. Ale po příjezdu do Stockholmu jsme najednou zjistili, že nám chtějí pomáhat úplně neznámí: přišli nás přivítat a zeptat se – nepotřebujete poradit s nákupem zařízení, nepotřebujete poradit se školou pro děti, nepotřebujete zařídit to nebo ono? To nikdo neorganizoval, místní komunita docela přirozeně reagovala na cizince z poněkud exotického Československa, o kterém věděli něco jen fandové hokeje.  Ale i úřady se snažily pomoci.

A opravdu pomohly?

Jistě, mnohokrát a v nejrůznějších věcech. Naše malá Káťa chodila do školy a komuna – tak se říká místní samosprávě – jí zorganizovala perfektní prázdniny na venkově, aby se seznámila se švédským životem a zvyklostmi. Když jsme dostali azyl, najednou zazvonila energická dáma z komuny, vzala nás do obchodního domu PUB ve Stockholmu a nakoupila pro nás základní oblečení a vybavení. Přitom jsou ale Švédové velmi zdrženliví – třeba trvalo chvíli, než jsme pochopili, že si lidé netelefonují jen tak… prostě žádné – jak se máš, co děláš… Když někdo volá, tak úplně prakticky a věcně: chce něco zjistit, potřebuje se něco zeptat, chce vás třeba pozvat. Oni jsou vlastně uzavření, ale hodní a solidární. A demokratičtí. Je to taková demokratická monarchie s vyvinutým smyslem pro fér hru a spravedlnost. Platí to i v politice.

Fér hra v politice? Dnes to zní pro nás dost aktuálně.

Dobře se pamatuji na případ jednoho z významných sociálně demokratických ministrů Uwe Rainera. Naprosto legálně si půjčil peníze v bance a asi za půl roku je v pořádku i s úroky vrátil. Nic neukradl ani nezneužil. Ale díky svému dluhu se dostal do jiné daňové skupiny a tím pěknou sumičku ušetřil. Bylo to zcela legální a já dlouho nemohl pochopit, čím se vlastně provinil. Ale byl zároveň ministrem spravedlnosti….a ministr takové věci prostě dělat nesmí. Jsou věci, které se jednoduše nesluší, a pro politika to platí víc, než pro obyčejného občana. Úplně to stačilo k jeho politické smrti. Trvalo mi pár let, než jsem to pochopil a zvykl si na ten švédský smysl pro fér hru. Zakázaná území pro politiky nejsou vymezena jen zákonem, jsou mnohem, mnohem užší. Tam to neřeší prokurátor, ale společnost či politické strany samy. Některé věci se prostě nesluší, porušil jsi je, sorry, musíš jít.

Kde jsou podle vás kořeny této morálky?

Myslím, že ve stabilitě. Skoro dvě stě let (tedy po roce 1814) Švédové nebyli ve válce, státní převraty či revoluce si snad ani nepamatují. Každý ví, kde se vzalo bohatství té nebo oné rodiny, všude najdete, čím se zabývali rodiče, prarodiče. Samozřejmě i ve Švédsku najdete různé zbohatlíky a šejdíře. Ve srovnání s námi je jich ale mnohem, mnohem méně.

Švédsko je zcela transparentní zemí – příjmy, daně, majetek jsou podle zákona veřejné -  čím dál tím více to oceňuji. Zvláště ve srovnání se situací u nás doma.

Končí i ve Švédsku sociální stát?

Končí i nekončí. Mluvíme o zemi, která startovala po II. světové válce v podstatně lepší situaci než celá Evropa. Nebyla zničena válkou, zbohatla na dodávkách surovin pro obě válčící strany. A tak se po válce mohla soustředit na rychlý rozvoj svých tradičně vynikajících technologií – od kuličkových ložisek přes automobily, letadla, elektrotechniku a další obory. Malé Švédsko dalo světu tolik významných vědců a vynálezců – žádná země se mu nevyrovná.

Když jsme tam v roce 1975 přišli, tak nám místní říkali – naše zboží že se vám zdá levné? Co vás vede! To dřív jsme za sto korun naplnili celý nákupní vozík! V dopisech Františkovi Krieglovi a dalším jsem popisoval nejrůznější sociální výhody, které nás, přistěhovalce ze střední Evropy, doslova šokovaly. To už dnes často není pravda, ale Švédsko i nadále zůstává zemí velkých jistot, ale i velkých daní. Představte si třeba, že člověk, který propadne alkoholismu, není ponechán svému osudu. Musí se léčit, musí dodržovat jistá pravidla, ale vždy má nárok na bydlení, třeba i skromné a dostává sociální dávky. Také proto je tam moc málo bezdomovců. Ale i tam se už léta platí poplatky za léky, poplatky jsou i za návštěvu u lékaře, za pobyt v nemocnicích. Nejsou malé: za návštěvu lékaře zaplatíte mezi 200-250 švédských korun. Ale je to omezeno: když dosáhnete během roku určité částky, další péče je zdarma po určitou dobu zdarma.

Je tedy Švédsko stále v „první lize“, zejména z hlediska svých občanů?

Stále tam platí – nenechat člověka padnout k zemi. Už jsem vám říkal, že oni jsou dost uzavření, ale současně když někdo opravdu potřebuje pomoci, okolí se postará. Když jsme přijeli, starali se skvěle, ale jak jsme se postavili na vlastní nohy, už jsme cítili, že stále větší odpovědnost leží na nás samých. Ať´ jsou Švédové jací jsou, ale jedno jim nikdo nemůže upřít – umějí vytvářet bohatství, umějí obdivuhodně efektivně pracovat, ale také umějí pomáhat. Dokonce bych řekl, že jsou žijícím důkazem o nesmyslnosti různých neoliberálních koncepcí o tom, že čím bezohlednější jsou poměry, tím víc jsou lidé tlačeni k výkonu a úspěchu. Myslím, že „švédský“přístup bychom potřebovali i u nás. Ale nemáme bohužel za sebou těch dvě stě let bez války a stability….

Kdo je: František Janouch, jaderný fyzik (1931). V Československu pracoval v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Po okupaci v roce 1968 byl z politických důvodů vyhozen z práce, po letech nezaměstnanosti a mnoha mezinárodních protestech mu bylo v roce 1974 umožněno přijmout hostující profesuru Švédské Královské Akademie věd. V roce 1975 byl zbaven čs. občanství. Přednášel na universitách v mnoha zemích Evropy, USA i Asie. Ve Stockholmu založil v roce 1978 Nadaci Charty 77, která léta podporovala československé disidenty a nezávislou čs. kulturu. Po roce 1990 přenesl činnost nadace do Prahy, dosud je předsedou její správní rady. Stále se věnuje jaderné fyzice a energetice, uveřejnil mnoho knih a stovky článků.  Jako mimořádný a zplnomocněný čs. velvyslanec vedl v roce 1975 čs. delegaci na Helsinské následné konferenci, v letech 1996-2001 působil jako evropský ředitel ve vědecko-technologickém centru v Kyjevě. Stále přednáší na domácích i zahraničních univerzitách konferencích, aktivně se věnuje problematice lidských práv.

(Převzato z časopisu Můžeš, www.muzes.cz)