Tisíce let člověku trvalo, než ruce rozpřáhl v kovová křídla a vzlétl k obloze, než se odrazil od Země a své šlápoty vtiskl do tváře Měsíce. Tisíce let člověku trvalo, než objevil tajemství života a podstatu dědičnosti v buněčné hmotě, kterou pojmenoval kyselinou desoxyribonukleovou a pro usnadnění výslovnosti jí dal zkratku DNA.
zeměTisíce let člověku trvalo, než z hmoty na svobodu uvolnil jádra, než rozpoutal jadernou reakci a její vlastní ohromnou sílu ovládl, aby sloužila a aby i ničila. Tisíce let člověku trvalo, než pochopil, že i když sedí, Země se s ním otáčí a pohybuje kolem Slunce a Slunce se pohybuje v galaxii a galaxie se pohybuje ve vesmíru a paprsek světla se působením gravitace zakřivuje a hmotnost tělesa se v pohybu zvětšuje, avšak zkracuje se čas i prostor a poznání pojmenoval teorií relativity. Tisíce let člověku trvalo, než objevil viry, původce svých smrtelných nemocí, a pak je oslabil a sám sebe jimi znovu nakazil a stal se tak proti nim odolný. Proces nazval vakcinací. Zachránila miliony životů. Tisíce let člověku trvalo, než poznal, co elektřinu vodí a co nevodí, a rozsvítil žárovku, než poznal, co ji vodí jen napůl, a z polovodičů vyvinul tranzistory, elementární prvek počítačů, které způsobily v jeho životě převrat stejně tak velký jako vynález knihtisku.
Dvacáté století se tak stalo stoletím největších triumfů člověka, ale zároveň i stoletím největších paradoxů i jeho lidské prohry. K těm triumfům patří vědění milionů lidí mnoha generací, které se v našem století sečetlo a dalo tak vzniknout převratným vynálezům a objevům. Změnily civilizaci do podoby, o níž se nezdálo ani největším snílkům všech dob. Tím největším paradoxem je rozdělení lidstva na dva znepřátelené systémy, z nichž jeden chtěl nabídnout lidem společnost sobě rovných a zatím se mu ideály zvrhly v diktaturu, druhý rozvíjel demokracii, a přitom se mu společnost stále víc rozdělovala na bohaté a chudé. A k jeho největším lidským prohrám patří války, ty největší se konaly právě v našem století. Ve dvou světových a více než sto lokálních válkách bylo zabito přes sto dvacet milionů lidí. Gradací lidské prohry se staly nejdokonalejší způsoby zabíjení, mezi než patří zbraně hromadného ničení, kterými se může vyhubit snadno a rychle jako hmyz. Jakoby člověk byl odsouzen k sysifovskému údělu, kdy buduje a tvoří, aby vše ničil, a pak z trosek znovu stavěl. Jeho velikost není přímoúměrná velikosti jeho objevů, jeho povaha a tužby se za celá tisíciletí nezměnily o nic víc než kamenná sekyra. Co všechno se člověku podařilo uskutečnit, bylo kdysi jeho snem, ale toho největšího snu se zatím ani nedotkl. Dál se potácí od pólu zla k pólu dobra, od pólu nenávisti k pólu lásky. Podařilo se mu vyřešit spoustu problémů, ale stejně tolik jich vytvořil. Má spoustu cílů, ale do budoucna se zatím neumí dívat společně s jinými. Usiluje o svět stále technicky dokonalejší, a nic mu to platné nebude, dokud své myšlení neodzbrojí, dokud z něj nevymýtí temnotu zla a bludů, dokud své ruce nezbaví chamtivosti a nepodá je porobeným, poníženým a zbídačelým, dokud se ke své planetě nezačne chovat jako k vlastnímu dítěti. Pokud i to se člověku podaří, bude to jeho heroický čin.


















Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se