Vanilka

Jak je to dlouho, co jsme sbírali Céčka. A užili jsem si přitom legrace. Dneska sbíráme Éčka. Do sebe. A tedy veškerá legrace končí.

Aby současný potravinářský průmysl mohl zužitkovat kdejaký odpad, čarovat s chutěmi jinak nechutných surovin, dodávat nám syntetické produkty vzorového vybarvení a co nejvíc protáhnout dobu použitelnosti potravin, cpe do nich rafinované chuťové přísady, umělá barviva a chemické konzervanty. A také různá zahušťovadla, stabilizátory, emulgátory, náhradní sladidla nebo rozpouštědla. Koňské dávky nejrůznějších Éček těžkého kalibru. Pravda, není Éčko jako Éčko. Některá z nich dokonce působí příznivě, jako například riboflavin (E 101) nebo lecitiny (E 322). Jiným bychom se však měli velkým obloukem vyhnout: kyselině benzoové (E 210), dusitanu draselnému (E 249), aspartamu (E 951) a mnoha dalším. Otravinářskými Éčky se zabývá celá řada publikací.

Mě osobně před nějakou dobou zaujala útlá knížka Víta Syrového: Tajemství výrobců potravin. Obsahuje navíc praktickou tabulku u nás používaných Éček, rozdělených do pěti kategorií podle míry jejich vhodnosti (či lépe: nevhodnosti). Dneska si už nedovedu představit nákup v potravinách bez tohohle nekompromisního pomocníka. Nejde přitom o žádnou nadsázku. Nepříznivě působící Éčka můžete objevit i tam, kde byste je nejmíň čekali. V přípravcích pro japonskou kuchyni, v laskominách určených dětem nebo v nabídce obchodů s biopotravinami. Ee! Chtělo by se říct dětským jazykem. Pěkné svinstvo! Řečeno naplno. A přesto je to většině z nás jedno. Tak tedy: dobrou chuť! (A nashledanou na onkologii.)