Vanilka

Kdo si ještě pamatuje komorní film Prodloužený čas, v kterém stárnoucí a nevyléčitelně nemocný profesor (Miloš Kopecký) nakonec okouzlí půvabnou studentku (Táňa Fischerová), nemůže popřít, že hlavnímu hrdinovi bylo co závidět. V nejtěžších chvílích života měl vedle sebe krásnou a chytrou dívku. A takových rolí ve filmu, televizi, rozhlase i na divadle byly desítky. Dnes už je Táně Fischerové přece jenom o pár let víc, ale kouzlo a jiskru v duši i oku jí čas neubral.

První úsměv:

S mým synem Kryštofem jsme spolu už 34 let. Za tu dobu jsme prošli různé kalamity i chvíle krásné a musím říct, že občasné pochybnosti a zoufalství se nakonec proměnily v jednoznačnou radost. Kryštof nebude nikdy svět chápat intelektem, ale vnímá jej citem a navíc má silnou vůli být dobrý. Právě v této věci dozrál, a proto je s ním každému dobře. Takováto vůle k dobru velmi často chybí nám, „zdravým lidem“, naopak si umíme dobře vysvětlit, že být dobrý se v tomto světě nevyplácí a že uspějí jenom silní a tvrdé lokty. Na svém dítěti vidím a vnímám, jak se svět proměňuje, když je v něm láska. On navíc potřebuje okolo sebe lidi laskavé, protože je na ně odkázaný.  Když se někdy zlobí a vzteká, obrátí se to proti němu. Zůstane sám. My „zdraví“ takový trest neprožíváme, protože můžeme problému utéct. On ne. Díky němu si také uvědomuji svoji moc, protože když na něj někdy nejsem hodná, protože jsem unavená nebo naštvaná, zmizí i jeho pozitivita. Tak vlastně učí a proměňuje i mě. Díky němu jsem musela ve svém životě přijmout i některá omezení. Jsme spolu asi tak pět měsíců v roce a tu dobu musím velmi redukovat svoje schůzky i práci. Léto patří jenom jemu a dnes také mému otci, kterému bude 89 let. Ale také si to užíváme. V létě jsme v přírodě a pohromadě. Člověk si váží každé společné minuty. Takže jsem byla osudem velmi obdarovaná.

Druhý úsměv:

Díky postižení svého syna jsem se dostala i do prostředí mnoha neziskových organizací, které se starají o všechny možné druhy postižení, nemocí, sociálně znevýhodněných lidí, ale také o lidská práva nebo o přírodu. Zpočátku šlo o sdružení, která se zabývala dětmi s postižením a postupně jsem byla zvána do dalších a dalších sdružení anebo nadací. Jsem člověk, který se zajímá o všechny tyto obory. Ono také všechno souvisí se vším. Když někdo nemá úctu k přírodě a způsobuje utrpení zvířat, většinou to pak přenáší i do světa lidí. Já se snažím pomáhat tak, jak mohu, ale protože toho mám mnoho, jsem všude a nikde. Proto si nesmírně vážím těch lidí, kteří se pracují v jednom sdružení nebo asistentů, kteří pomáhají vozíčkářům a vůbec lidem s postižením. Jsou to společností málo ohodnocené práce jak po stránce finanční, tak po stránce společenské. Přitom jsou pro ni mnohem důležitější, než odlidštění ředitelé velkých podniků. Je moc dobře, že se u nás rozšiřují řady dobrovolníků, kteří pomáhají ve svém volném čase seniorům nebo nemocným dětem. To jsou ty radostné zprávy o naší společnosti, které ale media nešíří, protože většinou stojí na negativních zprávách. Já mám to velké štěstí, že se díky svým aktivitám potkávám s takovýmito lidmi a proto nepropadám zoufalství z toho, že je svět jenom špatný. Toho zlého je v něm dost, ale všichni slušní lidé to vyvažují a nesou naději do budoucna.

Povzdech:

Nemám moc ráda rozšířený zvyk nadávat na český národ. Je to nějaký masochismus v nás, který  jakoby říkal, já jsem sice slušný, ale když většina je banda grázlů, svět nestojí za nic a nic nemá cenu. Ne, že by se u nás takové bandy nevyskytovaly. Je jich bohužel dost a dost právě na odpovědných místech politických i ekonomických. Problém je v jejich tunelování všech veřejných peněz a rozpočtů a potom se omezují finanční zdroje právě pro ty nejpotřebnější. Nezbývá na sociální služby, na platy sester a učitelů, na kulturu, na vědu. Po celé zemi se staví, protože právě tady je možno získat největší toky veřejných peněz. Budeme mít zemi zastavenou betonem a žádné lidské vztahy. Naštěstí jsou tu lidé, kteří to vidí a kteří nejsou lhostejní. Věřím na schopnost našich lidí číst mezi řádky a na intuici, která jim říká, co je a co není správné. Nedávno mne oslovil na ulici jeden člověk. Zaměřil se na mě, protože si nějak pamatoval, že jsem měla cosi společného s politikou a věřil, že mu mohu pomoct. Byl to zedník, který dnes marně hledá práci na stavbách. Říkal, že všude, kde dřív s partou pracoval, se mu omlouvají s tím, že už tam mají cizince z východu. Ti samozřejmě pracují na černo a za málo a jsou bez jakéhokoli krytí sociálního nebo bezpečnostního. Ukazoval mi vyplněné daňové formuláře, protože právě šel od daňového poradce a říkal: já platím daně a vždycky jsem byl poctivý, ale poraďte mi, co mám dělat? Komu mám napsat? Pomozte mi prosím!, zoufale volal ještě do tramvaje. Nemohla jsem mu říct pravdu, že nevím, jak mu pomoct, protože systém je nastaven proti poctivým lidem, kteří chtějí pracovat a stojí na práci novodobých otroků jednou z východu, jednou z Asie. Přesto si myslím, že tyhle ostrovy slušných a pracovitých lidí jsou nesmírně důležité a že společně můžeme měnit praxi, která nás dusí. Chce to se spojovat a pracovat pro společnou věc.

(Převzato z časopisu Můžeš, www.muzes.cz)