Musíme vydržet, i kdybychom si měli jazyk překousnout; nezbývá nám většinou nic jiného; zatneme zuby nehty a nepustíme, než se všechno, co nás ohrožuje, přežene. Kéž by to byla jen osvěžující letní bouřka. Mnohem palčivější otázka ale zní: Dokdy vlastně vydržíme? Dobrácký soused z vedlejší vesnice celý rok sekal latinu, koncem července se mu to začalo v hlavě motat a jak se blížil čas babího léta, začínal si prozpěvovat, místní koloniál bavil svým neuvěřitelnými historkami a říkával: „Do švestek musím vydržet:“ Když cítil, že se mu přitížilo, sedl si na žulové schody u krámu paní Michálkové, nechal si zavolat sanitku a bylo to. Po pár měsících se vracel z léčebny – tehdy se říkávalo z blázince – jako vyměněný. A další rok se vše opakovalo znovu. Mnozí si už nepamatují na jeden z vtipů, který byl kdysi dávno v nominaci v soutěži O zlatou mříž. Za bývalého režimu bylo snad fórů více než slov v pravidlech českého pravopisu. Dokdy vydržíme? Do vítězného února nebo až do konce? Do konce je to blíž! A všichni jsme se smáli, až jsme se popadali za břicha, neboť smích býval nejednou jedinou záchranou i věčnou ambrosií. Voněl již na dálku. O jednom starém příteli z pražské Kampy jsem si myslíval, že mi vydrží věčně. Jak sobecké přání! Říkával, že času je dost, léčíval Jana Wericha, když měl politický škraloup, dělal vrátného v Národním divadle, psal úžasné knížky o lidském světě, nakupoval za své honoráře léky a posílal je do Indie, aby nikdo nevěděl. Jako lékař určitě tušil, kdy se srdce zvonu splaší. Pak si lehl do postele, vyhnal jako vzteklého psa záchranku, kterou mu přivolala dobrosrdečná sousedka, najednou se s nikým už nechtěl vidět. V mé mysli však zůstal dodnes jako velitel básnických legií, i když vyrovnané řady jeho přátel od té doby značně prořídly. Dokdy vydržíme? Do západu slunce? Možná o hodinu déle. Budu držet palce, dokud to půjde.




Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se