Vanilka

Pro všechny, kteří ještě neztratili hlavu.

Deník školní a domácí (vlak)

V rubrikách: Příběhy

J. Krůta | 25.4.2010 11

Kamarád s motorovou pilou podřízl na naší zahradě přerostlou starou jabloň. To bylo někdy v únoru, kdy ještě mízou nebrečela, a já se teprve teď dostal k tomu, abych špalky štípal. Sekyra otvírala dřevo a to se rozvonělo smutnou vůní, která dřív znamenala kmen, větve, listí a jabka.

Teď se tohle všechno změní na štěpiny. Ty přes léto vyschnou a příští zimu vyletí komínem. Při štípání mi tohle táhlo hlavou a uvažoval jsem úplně zbytečně, jestli je to spravedlnost, když se voňavá jabka promění na možnost chodit doma v tričku. Ale tyhle úvahy jsou na pytel. Koruna  jabloně byla už léta proschlá, jablíčka s beďary. Zasadíme na podzim jablůňku… Napadlo mě, že jsem dneska ještě neviděl ani Honzu ani Ondru. Když jsem se vrátil z práce, byli už kdovíkde. Jen tak na půl ucha jsem uslyšel hvízdnout v dálce vlak. Jen tak na půl hlavy jsem si uvědomil, že pojede půlsedmička.

Opřel jsem se sekyrou do pořádného kusana. Sekyra od žlutého dřeva přímo odskakovala. Najednou jsem zaslechl skřípění a výkřiky. Dech se ve mně zarazil. Sekyra letěla mezi špalky. Po schůdkách  ze zahrady vyběhl  poslepu. Vytřeštil jsem oči na trať. Parta kluků přebíhala koleje a vlak, naštěstí po zastávce ještě nerozjetý, stačil před nimi zastavit. Jeden z kluků se vlaku tak lekl, že zůstal mezi kolejemi stát. Krve by se ve mně nedořezal. Mezi prvními samozřejmě přeběhli koleje Honza s Ondrou. Strojvedoucí ještě křičel z okna něco o svém infarktu a oba bráchové se snažili kolem mě proklouznout domů. Tak to ne. „Ke mně,“ zařval jsem na ně jako na psy. Synci jako čoklíci se sklopenýma ušima stáli zkroušeně stáli metr ode mě. „Zbláznili jste se? Víte, co se mohlo stát? Víte, co by to bylo?“ řval jsem a hlas mi přeskakoval. Byli sami tak vyděšení, že nemohli ze sebe dostat ani slovo. „Když my jsme, tati, ten vlak vůbec neslyšeli,“ natahoval moldánky Ondra. „On Petr vyprávěl takovou psinu a my se smáli…“ „Myslíš, Honzo, že by to byla nějaká omluva, kdyby to toho posledního troubu přejelo?“

Dá se za takovéhle štěstí v neštěstí uložit trest? Pomáhat na zahradě nebo týden nekoukat na televizi? Nebo žádné kapesné po celé léto? Nevěděl jsem. Srdce mi bouchalo jak po maratónu. Sedl jsem si na pařez po jabloni, hlavu do dlaní. Snad je někdy mlčení horší než trest, než hodina křiku. Snad. V televizi se střílí, lidi padají a přitom se večeří, hladomor na obrazovce je ve zprávách každý druhý večer, války dnes a denně. Kdoví, jestli si uvědomují cenu života. Chtěl jsem jim říct o svém strachu, o máminých vráskách, ale pak jsem raději mlčel. Snad je pro ně to mlčení opravdu horší než hodina kázání. „Jdeme na to dříví, chlapi.“

facebook twitter e-mail

Jak to vidíte vy?

  • Buďte první, kdo vloží komentář.

Co si o diskusi myslíte?

Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se Zaregistrovat se

Rubriky

Reflexe Orientace Osobnosti Příběhy Živá historie Styl Volný čas Výlety Literární dokořán

Další články od autora

  • Velehrad a pouť Znám Velehrad z televizních přenosů. Chtěl jsem si ho zažít. Skrze álej stánků se vším, co na pouti bývá, jsme se protlačili do chrámu. Cesta…

    | 5.7.2010 0

  • Sen starýho mlsnýho psa Sen starýho mlsnýho psa, jak honí mladý kočky, jak zaplétá buřty z těch koček do vánočky, jak rozinky z života sbírá, jak stává se největším ze…

    | 4.7.2010 0

  • Prostějov v pravé poledne

    | 3.7.2010 0

  • Bylo-debilo aneb Vojna nebyla kojná

    | 27.6.2010 0

  • "Mějse" křtila Naše kamarádka Iveta Kollertová "Mějsehezky" vybojovala další vítězství. V prodejně Luxor na Václavském náměstí pokřtila svou první knížku Svlečená…

    | 24.6.2010 0

Přihlásit se Zaregistrovat se


Velikost písma: A A