Vanilka

Ukažte mi, prosím, ženu, která ráda nedostává květiny! Myslím, že v tomhle státě taková nežije. A  přece, i když  to my, muži, víme, většině z nás činí tato zdánlivě malicherná záležitost dosti velké problémy.

Především si musíme do svého diáře, případně do kalendáře, co visí v naší kuchyni na stěně, pečlivě zapsat a označit třemi vykřičníky den, kdy má naše žena narozeniny, svátek, kdy se blíží kulaté výročí naší svatby a podobné neskutečně důležité údaje, jejichž přehlédnutí, či dokonce opomenutí by pro nás mohlo znamenat nejspíš manželskou tragédii. Naštěstí se mi zatím něco podobného ještě nestalo. Ale i s dárkem, který jí z lásky toho dne s květinami předám, mám dlouho předtím značné starosti. Televize i noviny jsou sice zaplněny inzeráty všeho druhu, takže se zdá, že stačí nalistovat tu správnou stránku, všimnout si údajů na své kreditní kartě a dle toho pak v pohodě vybírat. Od briliantových náhrdelníků až po čtrnáctidenní pobyt  na Havajských ostrovech. Hm, tak tohle zrovna nebývají typicky české dárky. Vylučovací metodou, kdy si my, muži,  v duchu odškrtáme textilní výrobky, jež nám třikrát týdně na trhu nabízejí ti, co nerosúmi čésky, obvykle  jen ve chvíli, kdy mají průšvih s nějakou kontrolou, dále parfémy, vůně, laky, zkrátka pičifuky, jak se v našem kraji  kosmetickým výrobkům souhrnně říká, když zavrhneme z výchovných důvodů dokonce i nějaký ten trapný milostný románek a  třeba pastu na zuby, která, ač jedna, vydá za tři tuby a ke všemu je v různých barvách, dojdeme k poznání, že nejspolehlivějším dárkem pro naše ženy, tak říkajíc: přímo od srdce!, zůstávají stále květiny. Podobně jsem i já nedávno postupoval.

Pár dní před narozeninami své ženy (povšimněte si, prosím, že my, gentlemani, v tomto případě nikdy nepokládáme otázku: před kolikátými!), jsem v našem městě, zatím pochopitelně nezávazně, navštívil  prodejnu květinářství, přečetl si všechny reklamy a poutače, prohlédl barevnou  záplavu květin ve vázách i v květináčích, a posléze i slečnu prodavačku, která hbitě splétala nevelkou kytici. Když ji po malé chvilce předala v šustivém papíru čekající paní a vyťukala na kase konečný údaj, nechtěl jsem věřit ani rozzářenému displeji pokladny, ani svým očím. Trojmístná částka, kterou neznámá paní zaplatila,  okamžitě rozbouřila mou fantazii. Představil jsem si naši zahrádku, kde sice nerostou orchideje, frézie a  browalie, ale i tak se náš baráček  topí v barevné změti cynií, afrikánů, frézií a růží všech barev a velikostí. A to ani nemluvím o tořivce (Streptocarpus), a usambře, pryžci, zápleváku nebo denivce (Hemerocallis). Stačí vzít jenom zahradnické nůžky a  zvolit tu správnou barevnou kombinaci a už můžeme odcvakávat jednu větvičku za druhou a skládat je do úhledného svazečku. Počkat…! Takhle si může ale nastříhat kytičky kdykoliv i moje jubilující žena. A má to zadarmo! Fúúú… takže stejně asi dojde na ten výživný krém, nebo na rtěnku! říkám si zklamaně cestou domů.

Ale najednou, jak přecházím na náměstí kolem výloh, objeví se přede mnou zcela nečekaně květina. Růže! Roztomilá mandlová růžička na dortu. A pod ní bílý nápis: Z lásky. Mandlové růžičky miluji přibližně stejně jako svou ženu. Taková věc totiž dva lidi  přímo neskutečně spojuje. Květinou zkrátka řekneš vše! Už neváhám, vcházím do cukrářství a velkoryse objednávám na sobotu onen výstavní (a vcelku laciný!) dort. V sobotu k nám naštěstí ještě vnoučata se svými rodiči gratulovat nepřijedou.