Vanilka

Můj etický kodex, měřítko a barometr chování je stařenka. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří říkávají „co by tomu řekli lidi“, já sama pro sebe si říkám, co by tomu řekla stařenka. I když už dávno nežije, poměřuji  s ní svůj život často. Ve všech oblastech lidského konání. Třeba při vaření…

Mám dojem, že ačkoliv o tom vůbec nepřemýšlela, vařila zdravě. Uměla skvělé polévky, omáčky i buchty. Každý salát v jejím podání měl chuť a příslušnost  k druhu, což znamená, že byl buď hlávkový, okurkový nebo z rajčat. Asi proto  nesnáším saláty moderní, ve kterých je všechno, ale žádná  pořádná a typická chuť. Stařenka představuje občas také alibi.

Třeba, když se mně do něčeho nechce. Většina žen, které znám, se oddávají aerobiku, válení se po balonu nebo nějakému jinému sportu. Šlapou na rotopedech, posilují břicho, hýždě či vyrábějí ramena. Jen mně se zoufale nechce. Objektivně to nepotřebuji, mám spíš podváhu, ale někdy si říkám, že bych také měla. Zachránit zbytky svalů, aby mě nebolela záda a zablokovaný krk, nevisela kůže, zkrátka abych byla trochu fit… A tak v záchvatu sednu na rotoped –  jsme v tomto ohledu doma dobře vybaveni – šlápnu desetkrát do pedálů a přijde na mě děsná únava a zívání. Nejspíš se odkrvuje mozek. Tohle se fakt nedá vydržet. Jízda na kole v přírodě je radost, rotoped pro mě představuje pohřeb  vlastního těla i duše. A už to tady letí vzduchem a třepetá jak vlaštovka na drátě… Co by tomu řekla stařenka? Představa, jak stařenka šlape na rotopedu mně zvedla náladu.. Jasně  vidím, jak jí plápolá fěrtoch a motá se do řetězu a stařenka uhání v rytmu „Včera neděle byla, včera byl hezký čas…“  Nepřichází do úvahy. Stařenka by na něco takového jako je rotoped, nikdy nesedla. Jela maximálně autobusem do Uherského Hradiště.. Tak jsem to vzdala. Využívám doma posilovací stroje tak, že na ně odkládám oblečení. Občas si na nich ráda posedím. Tuhle mě přistihl manžel na stroji, jenž má posilovat břišní svaly. Spokojeně zamručel. Znamenalo to, jako že mám v klidu cvičit dál. Když jsem se zeptala, jestli se dá stroj polohovat, abych v příjemné poloze dočetla noviny, mávl nade mnou rukou. Jsem prý ztracený případ. Asi ano. Ale může za to stařenka.

Zjevuje se mně často. Třeba když jsem na kosmetice. Ležím si s maskou z mořských řas, víčka pokrytá tampony, z reproduktorů se linou mantry. Pane bože, říkám si, stařenka by dostala infarkt, kdyby mě tak viděla. Ona, která strávila kus života na poli s motykou, sehnutá nad řepou, v žáru slunce, bez ochranných faktorů. Kdyby jen tušila, co všechno potřebujeme na ošetření těla. Jak máme z koupelen drogerie. Denní krém a noční krém, krém kolem očí a rtů, krém proti vráskám, žilkám a rozšířeným pórům, krém na nohy a na ruce, krém proti celulitidě, tělové mléko před sluněním a po… Stařenka měla Indulonu. Na všechno. Milovala zvířata, ale nevím, co by řekla našemu zakrslému králíkovi, kterého mají děti jen tak na hraní. A co až by viděla potkana promenádujícího se po obývacím pokoji, s kouskem sýra v tlapičkách a jak mu děti  kapou Visine do očí, protože poslední dobou nějak slzí.

Co by však určitě neunesla, jsou tisíce vybitých „šílených“ krav, slepic a malých tuleňů. Na druhou stranu ovšem zase neuvidí (?), jak lidé pomáhají velrybám uvízlým na pobřeží, medvědům, co zabloudili do kontejneru, prasátkům padlým do staré studny a to, jak technopárty museli  přesunout kvůli vzácným ptákům a kolonii syslů.