Vanilka

Pro všechny, kteří ještě neztratili hlavu.

Chvíle stolu

V rubrikách: Literární dokořán

M. Černík | 26.12.2009 11

V dějinách vynálezů se dovíme, kdy bylo vynalezeno kolo či páka. Na stůl se zapomnělo. Nepatří mezi vynálezy.

Zapomínají na něj i v encyklopedických slovnících, kde se stůl vysvětluje pouze jako součást stroje na sklizeň píce. Považujeme jej za nejobyčejnější a nejsamozřejmější kus nábytku v naší domácnosti a on je zatím nejvznešenějším, vznešenějším než všechny vitríny, příborníky, bufety, prádelníky, skříně, pohovky, sofa, křesla či knihovny. Tvrdím, že domov začínáme budovat v okamžiku, kdy určíme místo stolu a kolem něj rozsadíme židle. Každý si vybere jednu a ta je mu souzena jako osud. Ten nejobyčejnější kus nábytku vévodí v každé domácnosti už od dob, kdy si lidé stavěli střechu na hlavou. Za celá tisíciletí se jeho podstata nezměnila o nic víc než lidská povaha, pouze se obměňovala podoba asi jako vlasy na hlavě. Naši venkovští předkové k němu chovali úctu hodnou člena rodiny. V místnosti mu udělili nejčestnější místo a už si bez něj neuměli představit své doma. Bez něj by bylo prázdno a pusto jako po někom, kdo navždy odešel.

Stůl se dědil z otce na syna, a dokud stálo stavení, stál na svém místě i stůl. Nikdy se nesbíjel hřebíky, pouze se zakliňoval, aby se mohly klíny vyrazit a stůl vynést, kdyby hořelo. Protože první se zachraňoval stůl, teprve potom peřiny a další majetek. Když někdo odcházel do světa, loučil se i se stolem a políbil ho, jako by tak líbal všechny své blízké a svůj domov. U stolu se pouze jedlo, nesměly se na něm vykonávat žádné kuchyňské práce, nesměly se na něm přebalovat mimina. Večer se lidé sesedli ke stolu a povídali si. A ruce, ty jediné živé, mohly spočinout na jeho desce uklizené jako pole. Stůl byl středem rodiny, byl symbolem pokoje, míru a rodinné jistoty. Ach bože, napadne nás, jak dlouho jsme si u stolu už nepovídali? A tak vám říkám, probuďme občas v sobě starodávnou úctu ke stolu a po večeři, když už bude vše sklizeno, ještě chvíli u něho poseďme a povídejme si, vyprávějme, rozprávějme, diskutujme, semelme páté přes deváté, bavme se jen tak, třeba o hloupostech. Najednou si uvědomíme, proč je stůl nábytkem nejvznešenějším. Spojuje lidi, kteří si mají co povědět. Bez stolu není domova.

facebook twitter e-mail

Jak to vidíte vy?

  • Buďte první, kdo vloží komentář.

Co si o diskusi myslíte?

Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se Zaregistrovat se

Rubriky

Reflexe Orientace Osobnosti Příběhy Živá historie Styl Volný čas Výlety Literární dokořán

Další články od autora

  • Probouzení muže Umíš skvěle milá paní probouzet mne k milování a z mé duše vyhnat mračno až uvěřím na zázračno Když mi krásně říkáš už probouzí se ve mně…

    | 2.6.2010 0

  • Nejtajnější myšlenky Ženy? Veřejně se přiznávám vzrušuje mne na nich moje představa Každý muž i ten velmi velmi vážený nejčastěji myslí na ženy A já mám dlaně…

    | 14.5.2010 0

  • Andělská Ptal jsem se zda jsi viděla aby se anděl svlékal vysvlékal z anděla Aby se svlékal tak jako ty když chci mít ruce plné tvé nahoty a šaty…

    | 3.5.2010 0

  • Smyslná příroda Tomuhle se říká láska když mě řeka chladně laská tam kde jenom žena může osahávat tělo muže Tomuhle se říká láska když o boty bláto mlaská Ty…

    | 6.4.2010 0

  • Přemysl oral ve Stadicích

    | 31.3.2010 0

Přihlásit se Zaregistrovat se


Velikost písma: A A