Vanilka

Já tomu pořád nerozumím. Vždy jsem byla přesvědčená, že důvěra je hodně ovlivněná předchozí zkušeností. Zklamal-li nás někdy někdo, naši důvěru k němu to dle hloubky zklamání více či méně nabourá. Zdá se to tak jasné. Jenže není.

Na to jestli někomu důvěřujeme nebo ne může mít někdy to zklamání důvěry jen úplně malý podíl. Krásným případem je můj muž. Na muže dost netypicky nedisponuje žádným orientačním smyslem. Nic neplánuje. Je, pro mě věčného pesimistu, nepochopitelně lehkomyslný optimista. Já jsem pravý opak – rozený organizátor a plánovač, v mapách si čtu jen tak pro zábavu a můj orientační smysl je, klidně si to tu napíšu, hodně nadprůměrný. Řeklo by se, že je to tedy jasné, směr, cíl a způsob cesty u nás určuji já. (Myslím to opravdu jen geograficky ;) ) Je to sice velmi logický závěr, ale je úplně špatný. Můj muž je totiž člověk neuvěřitelně důvěryhodný. Nevím přesně v čem ta jeho důvěryhodnost spočívá, ale je to tak. Alespoň pro mě. V praxi to vypadá tak, že jdeme někam spolu, muž zavelí jdeme doleva, já zcela iracionálně, ačkoliv vím, že jediná cesta vede doprava, a zároveň vím, že jsem se už milionkrát nechala vést špatným směrem, následuji směr vlevo, kde po kratší či delší době dojdeme někam úplně jinam. Já tam jinde pak stojím a přemýšlím, jak se mně to mohlo stát, že jsem ho zase tak nesmyslně následovala. Úplně ho vidím stojí na konci ulice, která pochopitelně vypadá úplně jinak než ta, kam jsme mířili, lehce pokrčí rameny, usměje se a povídá: „Já jsem byl úplně přesvědčenej, že je to tudy.“ Já si ho prohlížím a cítím, že se vůbec na něj nezlobím. Tak vždy jen vzdychnu: „Já vím…“ Já hlavně vím proč to tak je! Já mu totiž věřím, nepochopitelně a nepoučitelně, vždy znovu a znovu, věřím…

Poslední test mé důvěry k němu nastal o tomto víkendu. Jeli jsme z oslavy, já samozřejmě, s ohledem na můj stav, v chronické roli řidiče. Nastoupím do auta, nastartuji a všimnu si svítící kontrolky palivové nádrže, rozjedu se a nádrž hlásí: „Distance to empty 5km“. Otočím se na trochu oslavenecky veselejšího muže: „Nemáme benzín!“ „V pohodě. Cestou jsou pumpy.“ Znalecky mrkne na panel. „To vystačí dvakrát.“ Po všech těch zkušenostech, co mám s jeho odhadem a právě s tím jeho orientačním smyslem a lehkomyslností by mně logicky měla v hlavě blikat kontrolka „Pozor! Věř jen sama sobě a svým očím!“. Jenže ona zase nebliká. Už zase začínám podléhat té nepochopitelné důvěře v něj. V protisměru míjíme benzínovou pumpu. „Mám to otočit?“ Obrátím se na muže. Odpovědí je mi jen záporné mávnutí ruky. Po chvíli dodá: „Kousek na dálnici je pumpa.“ Já vím, že tam žádná pumpa není. Nejméně 25km žádná pumpa v našem směru není. Pamatuji si totiž, že tam žádná nebyla na cestě sem, přesto ale neotáčím a zcela nelogicky pokračuji v jízdě. „Distance to empty 3 km.“ Změní kontrolka své hlášení. „Mám se vrátit?“ Opět mávnutí: „Hlavně nehysterči. Říkám, že tam je pumpa.“ „Tam???“ Moje mysl se teď nachází v takovém zvláštním stavu. Vím, že dělám špatně, ale chci věřit tomu, že to tak není. „Distance to empty 0 km.“ Instinktivně zařadím stupeň šest a snažím se udržovat konstantní rychlost, téměř nešlapu na plyn. Další pumpa v protisměru. „Jeď dál!“ Zazní sice už ne tak sebejistě, přesto ještě dost důrazně. Ale tentokrát koutkem oka vidím, že muž začíná být lehce nervózní a sáhá po mapě. Teď už ale já vím jistě, že jsem se nemýlila, jediná pumpa je těch 25km… „Distance to empty 0 km.“ Provokuje kontrolka dalších asi 7 km.

„Jak poznám, že mi došel benzín?“ Přemýšlím v duchu. Nikdy jsem to nezažila. Mám pocit, že motor začíná trochu zadrhávat. Nahlas ale neříkám nic. Vidím, že i muž už upřeně pozoruje kontrolku. „Ve Slaném je pumpa určitě!“ Nabírá opět trochu sebejistoty. „Nevadí ti, že to stále hlásí „Distance to empty 0 km.“, i když jedu z kopce a na šestku?“ Vůbec se nesnažím skrýt ironii ve svém hlase. „A do Slaného je to ještě 17 km…“ Dodávám truchlivě, protože si uvědomím, že si vlastně nejsem jista, jestli je muž ve stavu, kdy bude schopen s tím kanystrem jít sám. „Pumpa!“ Najednou vykřikne muž vítězoslavně. A má pravdu, sice v protisměru ale opravdu pumpa, já ihned brzdím, vyjíždím z dálnice. Na křižovatce dávám přednost a na jedničku se už téměř nemůžu rozjet. Myslím, že bych ani o kilometr dál než zrovna k téhle pumpě nedojela. „Neboj, jsem to měl vypočítaný, tohle auto znám…“ Já sedím a jen žasnu nad jeho drzým sebevědomím. Čepuje benzín a já si ho prohlížím ve zpětném zrcátku. „Proč jen mu já tak pořád věřím?“ Ptám se sama sebe už pomiliontéprvní. „Miluju ho.“ Odpovím si. A je mi jedno jestli je to dobře nebo špatně.