Vanilka

Popravdě řečeno nevím, co s tím cestováním v čase všichni mají. Jako by to byl bůhvíjaký problém. Já to provozuji už léta, a nikdy mě nenapadlo se tím někomu chlubit, natož z toho dělat senzaci.

Začalo to někdy před devíti roky, kdy se žena rozhodla, že zrekonstruujeme koupelnu. (Ne my dva, pochopitelně – nějaká firma. Poslední věc, jíž jsem vlastnoručně rekonstruoval, bylo krmítko pro drobné ptactvo, které jsem neplánovaně zrekonstruoval v lísku na jablko.)

Firma nám místo stěn z umakartu postavila zdi z itongů a kouli nad zrcadlem vyměnila za bodovky zapuštěné do stropu. Od té chvíle se umývárna ze sedmdesátých let dvacátého století proměnila v relaxační místnost nového milénia. Kdykoli jsem překročil její práh, překonal jsem třicet let. O pět roků později prošla touž metamorfózou kuchyně. Sporák se začal sám vypínat, když voda z hrnce uhasila plamen hořáku, a myčka nás připravila o každovečerní rituál společného mytí nádobí. Zvyk to byl však natolik silný, že se jej doposud nepodařilo úplně potlačit. Kdykoli chceme se ženou vyřešit něco podstatného, jdeme do kuchyně. Ona při rozhovoru žmoulá houbičku a já se mimoděk opásávám utěrkou.

Minulý týden měla padnout další bašta odcházejícího času – obývací pokoj. V první fázi vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát bude časový posun regresní: Po oškrabání stěn na holý panel vypadal obývák jako jeskyně Altamira v Kantábrii. Vrstva lepidla a perlinka dojem trochu zkazily, ale na jednadvacáté století to přesto nevypadalo. Štuk ovšem místnost posunul dále k současnosti a konečná povrchová úprava dílo dokonala. Mezi obývákem a např. ložnicí už je 40 let. V pokoji vzor 2010 se ovšem špatně vyjímá nábytek vzor 1989, absolvoval jsem tedy několik návštěv obchodních domů s příznačně ženskými jmény (Kika, JENA, IKEA), plných postelí a skříní. V rozporu s instrukcemi, které dostávám třeba v Globusu (neválej se po tom košíku!), jsem byl co chvíli vyzýván k tomu, abych někde ulehl nebo se alespoň posadil. Napadlo mě přitom, že v tolika postelích jako tento víkend jsem neležel za celý život. Když jsem se s tímto poznatkem svěřil ženě, přejela mě od hlavy k patě, pomalu pokývala hlavou a beze slova šla zkoušet další taburet.

Myslím, že mi to věřila. Budování časových pásem v rámci našeho bytu ovšem přináší také některá drobná omezení a změny v denním režimu. Mezi nejmarkantnější patří fakt, že všechny skříně, v nichž mám oblečení, jsou na balkonech. Stojí tam v jedné řadě u zdi, tak, aby je bylo možné nadále používat. Už týden se tedy převlékám z pyžama do běžného pracovního ústroje takříkajíc za dohledu zbytku sídliště. Trestní oznámení za porušování §352 trestního zákona (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci) čekám každým dnem. V pátek nám přijdou položit podlahu (tedy možná – jak ví každý, kdo dnes jako maloodběratel jedná s jakýmikoli řemeslníky) a o víkendu se patrně přestěhuji z lodžií zpátky do obýváku.

Už teď ale žena plánuje také rozsáhlé úpravy dětského pokoje. Záhy to tedy bude už jen ložnice, která si ponese pečeť minulého času, jemuž s každým dalším rokem, který mě od něj dělí, nějak víc a lépe rozumím. A tu budu bránit dlouho a sveřepě, jak mlynář z Jiráskovy Lucerny svou lípu. V kuchyni už se ženou nemyjeme nádobí a v novém, velikém a ostře nasvíceném koupelnovém zrcadle vidím mnohem zřetelněji a přesněji svou stále starší a popelavější tvář. Ale v ložnici uléháme do téže postele, do jaké jsme si lehali měsíc po svatbě. A lůžko, na kterém momentálně jeden či druhý chybí, je pořád tak prázdné, jako tenkrát. Aspoň já to tak mám.

Je půlnoc; sedím v kuchyni u kafe a notebooku a sotva držím oči. Ještě na noc zapnu myčku, v koupelně na sebe do zrcadla udělám unavenou grimasu a půjdu usnout do jiného času.