Vanilka

Umiňoval si, že o své nové práci nebude mluvit, nezmíní se o ní ani v hospodě, kam chodíval čas od času svátečně si posedět a vypít ty dvě tři točený, aby smyl ze sebe utrmácenost i vše, co ho tížilo.

Jako osmačtyřicetiletý řidič záchranky ztratil ze den na den zaměstnání, i když si myslel, že bude pomáhat lidem a živit se, jak se smíchem říkával, jako nosič beznohých až do důchodu. Náhle se ocitl na dlažbě, dopadnutí bylo tvrdé. Neměl našetřeno ani nasyslováno, na penzijním spoření jen pár stokorun, známí, kteří by mu mohli pomoci, se k němu otočili zády. Nějak bude, říkal si v duchu, jsem přece pracovitý a ne žádný nemakačenko, nějaké zaměstnání záhy seženu. Po třech měsících se dočkal, stal se vychovatelem v blízkém dětském domově. „Kam to lezeš?“ divila se jeho žena, „do pasťáku? Víš, jaká se tam poflakuje sebranka?“ „Něco přece dělat musím,“ odsekával nevrle, „a pracovat s dětmi je možná mnohem lepší, než tahat do sanitky stokilové alkáče, kteří si udělají bolístku na hlavě, když neudrží rovnováhu a praští se sebou na schodech jakékoliv putiky.“ „Jak chceš,“ nechtěla si vzít poslední slovo milovaná choť, „až tě třináctileté cikánky nařknou ze sexuálního obtěžování, tak za mnou nechoď!“ A práskla dveřmi, až se to rozléhalo po celé ulici.

„Budete sloužit noční, pane Roberte,“ pousmála se vrchní vychovatelka, „postavu na to máte, jste kus chlapa. Hlavně si děti nesmíte připustit moc k tělu. Sám poznáte, jak dokáží všeho zneužít i využít.“ „Já vím,“ odpověděl, i když tušil, že o životě v dětském domově toho mnoho neví. Nemůže to být horší než na sanitce, konejšil se v duchu, zvládnu jim dělat uklízečku, zdravotní sestřičku, pradlenku ve společné prádelně, kam děti sice neměly přístup, aby omylem nevypnuly kotle plynového topení. „Jé,“ pištěly snědooké dívky, „novej strejda! A odkud jste?“ První služby proběhly docela v poklidu. Pomáhal starším vychovatelkám, zaučoval se, de facto nasával do sebe všemožné praktiky i nuance sociálního ústavu. „Nejsme jen obyčejný dětský domov,“ opakovala několikrát po sobě hlavní šéfová, „ale stojíme kdesi mezi opuštěnými dětmi z klasických „děcáků“ a mezi výchovnými zařízeními s tvrdším režimem, však víte, pasťáky.“ Nový vychovatel horlivě pokyvoval hlavou, tu a tam se na něco zeptal, avšak nešlo mu na rozum, proč tolik dětí od pohledu docela krásných i příjemných, může mít problémy se zákonem. „Strejdo,“ zaprosila pohublá cikánka s vlasy až do půl zad, „dejte mi prosím brufen, bolí mě strašně břicho.“ Už se natahoval pro krabičku léků, když jeho ruku zastavila kolegyně vychovatelka. „Ale ne, už jsem dávala Maryše ibalgin před půl hodinou a tahle analgetika působí šest hodin, ať si, madam, nevymýšlí!“ „Kráva pitomá,“ slyšel ještě z chodby, kam děvče vyběhlo a hned si postěžovala kamarádkám na kruté poměry. „Nechají mě trpět!“ vykřikovala školačka Maryša ještě na posteli a výhružně zatínala pěsti a posílala tetu do všech horoucích pekel.

„ Z toho si nic nedělejte, strejdo,“ ohradila se kolegyně, „takhle mluví o každém. Děcka moc dobře vědí, že tu jsou za něco, co asi udělat neměla, za drobné krádeže, za útěky ze školy, sem tam si něco šlehnou. A cigarety? Za ty by splnily úplně všechno! A významně povytáhla obočí. „Všechno! Rozumíte mi?“ Robert přisvědčil: „Možná ani nevědí, co tady všechno mají.“ „Jsou to malí parchanti! Ale kdež! Chtěla jsem říci, miláčkové moji! Nemůžeme se jim divit, vždyť ani netušíme, z jakých poměrů přicházejí. Ale víte, Roberte, mohu vám tak říkat, že v naprosté většině všichni naši chovanci mají rodiče nebo alespoň babičku či někoho blízkého, třeba i haldu sourozenců, ale nikdo je nechce. A to je na tom to nejhroznější. Jsou opuštěné a k tomu tak malé. Babička říkávala, že podobní rostou pro šibenici, pro další nápravná zařízení, vězení…“ Čím více služeb odsloužil, tím méně rozuměl sám sobě. A dětský svět života ústavu mu připadal  jako zbloudilý vlak  ubíhající po jakési zvláštní koleji, kudy snad už žádný jiný nejezdí. Robertovi v prvních dnech nového zaměstnání neustále vrtalo hlavou, proč děcka nemohou, když přijdou odpoledne ze školy do svých nových domečků za velkorysé peníze EU provozovat nějaké koníčky. „Vždyť by kluci a holky mohli něco pěstovat, postavily by se jim skleníky…“ „Vy jste se zbláznil,“ odporovala hlavní vychovatelka, „skleníky by okamžitě rozbili, mohli by se pořezat o sklo a víte moc dobře, že je dětská práce zakázána.“ Okolo vychovatelů přecházela skupinka chlapců, kteří již po prázdninách měli nastoupit do učení, jen cosi málo zaslechli… „Něco pěstovat? To my jo, viď, třeba trávu…“ „Říká se indické konopí, vole,“ odsekl vyholený výrostek. „Jen to nezlehčujte,“ okomentoval výroky chlapců jeden z vychovatelů. „Vloni chalani pěstovali několik sazeniček trávy v lánu kukuřice nedaleko od svých domečků. A to byste nevěřili, jak nelenili své utajené políčko v době největšího sucha s láskou a pravidelně zalévat. A ještě se poctivě střídali v plnění svých povinností. Ale kdyby pěstovali ředkvičky, nechali by je klidně uschnout…“ Robert se však nevzdával: „Když jsou „skleníky“ neprůchodné, proč nemohou chovat slepice, nebo králíky? I na koně by tu bylo dostatek místa, vždyť areál ústavu je rozlehlý…“

„Je vidět, Robíku,“ vstoupila do diskuse mladší vychovatelka s vyčesaným vrkočem vlasů na hlavě, aby všem připadala alespoň o deset let mladší, „že se ještě nevyznáš!“ A důležitě pokračovala ve svých úvahách: „Zvířata by děcka mohla ošklivě pokousat, slepice poklofat a kůň, nedejbože, co kdyby je shodil nebo kopl? Jak bychom se potom mohli bránit a vše vysvětlovat řediteli, který by se spíše přiklonil na stranu dětí?“ „Ale potom je to začarovaný kruh,“ usoudil Robert a chtěl své vize o zapojení dětí do něčeho smysluplného rozvést ještě hlouběji, ale už ho nikdo neposlouchal. Blížila se jednadvacátá hodina, čas večerky, doba nočního dovádění, neboť naprostá většina dětské drobotiny má noční život odjakživa v krvi, cikánská krev je výbušnější než bílá gádžů.

Páteční služby jsou nejméně klidné, tradovalo se mezi vychovateli. Děti mohou jít spát v jedenáct, ráno vstávají až po deváté, nikdo je nikam nehoní, tak proč by si neprodloužili noc? „Dobrý večer, strejdo,“ vítaly Roberta nejstarší dívky. Vzal službu za kolegu – a zpravidla vyměněné šichty nikdy za moc nestály. „Nebojte, budeme hodný, na to vemte jed, ale neměl byste jedno cígo?“ „Nechte toho kouření, holky, odložte to na zítra, snad to vydržíte si nezapálit.“ „Ale víte, co je to absťák?“ A největší z děvčat, plavovlasá Nikol, otočila oči v sloup. „Já se z toho vážně podělám…“  Vzápětí sklidila bouřlivý smích všech přihlížejících. Služba byla až nápadně klidná. Obcházel jednotlivé pokoje, všude panoval klid – aby to nebyl klid před bouří – a pořádek, ale cosi zlověstného poletovalo vzduchem. Před dveřmi, z něhož vycházel sotva postřehnutelný proužek dýmu, se zastavil. Prudce vzal za kliku. Tři děvčata srazila postele k sobě, dvě z nich muchlovaly třetí, která se snažila strhnout z okna přivázanou panenku. Vždyť ony ji oběsily! Teď z ní rvou šatečky s puntíky, cupují její drobné tělíčko. Scéna jak z hororu! „Z toho si strejdo nic nedělejte, Anička nás naštvala, tak pomsta musí být sladká!“ „Co je na tom sladkého?“ vyhrkl přidušeně. „Tomu přece nemůžete rozumět.“ Tu v Robertovi cosi vzkypělo a zařval: „Dost, sundejte ji z toho špagátu!“ Nejdrsnější Nikol se však bojově vychovateli vzepřela: „Nekřičte na nás, to jste si dovolil moc. Abyste u nás za chvíli neskončil, zajdeme klidně za ředitelem, aby vás vyhodil, že na nás hulákáte!“ „Tak to jste, milé dámy, přehnaly…“ Ale nakonec rozkurážené holky si daly říct, ale těch polotlumených nadávek, co musel vyslechnout a dělat, že jen protékají a zanikají v mlhavé dálce… I zedníci by se rděli po dvaadvacáté hodině, kdy se už na nějaké to slovíčko nehledí.

Robertovi padala víčka. Koukal do monitoru počítače. Dávno už minula třetí hodina, děti spokojeně oddychovaly, vlčí smečka oddychovala zalezlá ve svých pokojíčcích, plazmové televize ve společenských místnostech vypnuté, nádobí ledabyle umyté, z koupelen již vyvanul cigaretový dým. Ráno se probudí a první co bude, zakřičí: „Co bude k snídani?“ Vychovatel Robert ji spravedlivě rozdělí, nastoupí do vínové stodvacítky a pojede domů, aby se následujícího večera zase vrátil.