Vanilka

Nejsem technický typ, myslím. Nejvyšší bodové ohodnocení za zvládnutí techniky bych dostala maximálně za vodu dolitou do ostřikovače  auta či vyčištění filtru pračky. Umělecký dojem udělám, když vyčistím i sítko filtrující nečistoty. Jinak nic moc.S těmito předpoklady jsem se přestěhovala na vesnici, která je civilizací nepolíbená.

Vlastní studna, žumpa, elektrický proud, který kolísá a bliká podle počtu právě napojených uživatelů.Jako správný sídlištní produkt jsem byla zvyklá, že voda teče, plyn vaří a peče a nad elektřinou jsem vůbec nepřemýšlela. Najednou žiji ve světě, kde se musím starat. Nahlížím pravidelně do studny,  sleduji a poslouchám hlas čerpadla jako by to byl nejkrásnější ptačí zpěv. Běda, když začne krákat: Never more!  Poznám, že je zle. Učím se rozlišit, jestli skřehotá kvůli nedostatku vody nebo proto, že má nějaký technický problém, třeba zrezivělý šroub. Obcházím  kotel, jestli netrpí nízkým tlakem a  expanzní nádrž dehydratací. Nedávno jsem dokonce objednávala trysku pro lehké topné oleje. Postupně a plíživě vstoupil do mého života křížový šroubovák, vodováha, svěrák, příklepová vrtačka, montážní pěna, vruty a hmoždinky… Napadlo mě už dokonce, že fajn dárek k narozeninám by mohla být gola sada či pořádné kladivo. Vyslyšeli mě. Synovec Jakub (nejlepší „ajťák“ jakého znám) mně s  úsměvem věnoval spirálu na čištění trubek odpadů. Vsadím se, že zrovna on ani nevěděl, jak se bere do ruky. Zato já s ní jednoho pochmurného podzimního dne točila dvě hodiny, až jsem měla dlaně plné puchýřů.  Ale zvítězila jsem nad hmotou a zase jsme mohli splachovat. Přítel nejstarší dcery mě zasvětil do systému čerpadel přivádějících do baráku vodu. Přítel nejmladší dcery poučil o interiérových a exteriérových barvách a že natírat lodním lakem ptačí budku je blbost, když budka neplave na moři. Prostřední dcera bravurně smontovala skříň a levou zadní uvedla do provozu navigaci. Někdy se mezi nimi cítím jako nahý v trní.. Ty trny jsou všechny špatně zatlučené hřebíky, neschopnost uvést do chodu kávovar či GPS. Všimla jsem si, že k řešení technických problémů přistupujeme každý po svém. Nezapřou se původní profese.

Když prorezlo čerpadlo a ke stropu kotelny stoupal vodotrysk vody, přiskočil manžel, jinak praktický lékař, a začal ho balit do deky (asi aby zachoval základní funkce) a nakonec omotal elastickým obinadlem. Já v tom viděla  námět na fejeton. Kolegyně Martina, terapeutka, konstatovala, že každé řešení je dobré, hlavně, když je naše.  Kamila, budoucí logopedka, chtěla vědět, jestli čerpadlo syčelo a jakou vadou trpělo. Pravda je, že občas řešíme situace amatérsky a neodborně. Stavěli jsme třeba plot, aby psi neutekli a chybělo pár latí. Díra ovšem nemohla ani na chvíli zůstat dírou, protože to bylo přesně to, na co psi čekali. Vrazili jsme tedy dočasně do volného prostoru staré žehlicí prkno. Psi chtěli ven, kuny dovnitř. A tak jsme zase vytloukali klín klínem a otvor, kterým na naši půdu běhaly, ucpali starým kabátem plným naftalinu, lidských vlasů a psích chlupů… Místo, abychom prostor kolem komína pěkně zatloukli a utěsnili. Neomlouvá nás ani to, že přístup k díře je velmi špatný a člověk by musel mít ruce zahnuty jako háky do betonu. Pořádný řemeslník by si jistě  poradil. My jsme však jen amatéři, ochotníci. Když jsme se přistěhovali a stavěli garáž, zastavila se cestou paní Marešová ze stavebního odboru, technický typ jak vyšitý (nebo spíš vylitý z betonu). „Můžu se zeptat, kolik betonu je v základech garáže?“ ptala se. „Nevím.  Mě to ani nezajímá. Já věřím mistrům zedníkům,“ řekla jsem překvapeně. V duchu jsem hovořila ještě sama se sebou. „Proč bych se měla sakra starat o nějaký blbý beton. Nikdy se nechci starat o beton. Mám jiné zájmy…“

Tento vnitřní monolog vyšel jaksi naplano. Žádná výstava české krajiny či moderního umění, žádné kino. Cement, vápno, písek, dlažba, cihly.  Marešová měla pravdu. Měla bych vědět, kolik betonu máme v základech. Teď vím, že skoro čtrnáct kubíků. I když nejsem technický typ. Vlastně ani nevím, co jsem…