Vanilka

Nenosím žádné pokrývky hlavy. Již dlouho. Od doby, kdy jsem si uvědomila svou vlastní sexualitu a pochopila, že při vysílání signálů opačnému pohlaví hraje roli vzhled. Takže po kojenecké čepičce se pak ještě mihnul nějaký ten kulich na prvním stupni základní školy a pak už nic. Má to prostý důvod, když si cokoliv a zdůrazňuji opravdu cokoliv jakéhokoliv tvaru a barvy umístím na hlavu, vypadám jako naprostý idiot. Přirozeně, že jak šel život, tak jsem tu a tam podlehla pokušení a něco si na tu hlavu pokusila nasadit, ale dopadlo to vždycky stejně, vypadala jsem opět jako naprostý idiot, jen vždy o několik let starší.

Když mě včera moje sousedka na sobotní odpolední kávičce vítala slovy, že si od Vietnamců za 150 Kč koupila úžasnou čepici, nechalo mě její nadšení ledově klidnou. Mávala na mě čímsi, co připomínalo šedočerné střapaté klubko vlny, s nímž si pohrála smečka divokých koček. Když si ji ale narazila hluboko do čela, vypadala v ní absolutně skvěle, působila mladistvě, měla přesně to, čemu se říká styl. „No není skvělá,“ švitořila sousedka. „Nechceš si ji také zkusit, příští týden se už má ochladit a už také nejsi nejmladší.“ Měla naprostou pravdu, vysílání signálů opačnému pohlaví již pro mě nemá takové kouzlo jako před lety a navíc jsem chabrus na uši. Už jsem byla nalomená souhlasit, když tu se z útrob mého mozku vynořila jistá vzpomínka. Stalo se to před několika měsíci, tedy vlastně prakticky celkem nedávno. Potřebovala jsem zabít čas v jednom nákupním centru, bloumala jsem jen tak kolem výloh, když tu mi padnul do oka specializovaný obchod s pokrývkami hlavy. Ani nevím proč, ale vstoupila jsem dovnitř. Konstelace byla naprosto úžasná, nikdo tam nebyl a prodavačka opřená o pultík s mobilem částečně již přirostlým k uchu byla zabraná do nějaké velice důležitého hovoru. Dodala jsem si odvahy a začala jsem zkoušet. Měly tu snad všechno od černého společenského kloboučku s koketní černou síťkou zdobenou drobnými flitry, který tak slušel třeba Adině Mandlové, přes elegantní modely, proutěné klobouky až po trendy pletené barety. Vyzkoušela jsem je všechny. Výsledek byl šokující. Ve všem jsem vypadala jako idiot, ovšem t.č. obtloustlý a padesátiletý. Při té vzpomínce jsem se otřásla hrůzou a vykřikla důrazné: NE!. Jenže bylo už pozdě. Sousedka ke mně přiskočila a než jsem se vzpamatovala, tak mi čepici narazila na hlavu. Pár vteřin bylo naprosté ticho, které přerušilo její nadšené a zcela spontánní vzdychnutí. „To nemá chybu, to musíš vidět!“

K zrcadlu jsem přistoupila poslepu, věděla jsem, že další pohled na tu hrůzu mě zřejmě usmrtí. A pak se to stalo. Otevřela jsem oči a o on tam poprvé v životě nebyl. Místo idiota jsem tam byla já ve slušivé čepici, která vypadala absolutně skvěle, působila mladistvě a měla přesně to, čemu se říká styl. Sousedka reagovala věcně. Dopila kávu, típla v polovině cigaretu a rázně oznámila. „Jedeme, za hodinu zavírají a mají tam ještě jednu, poslední“ Vzala jsem si do peněženky pro všechny případy tři stovky, skočily jsme do auta a cestou do sousedního městečka jsme minimálně třikrát překročily povolenou rychlost. Do vietnamské tržnice jsem vstupovala s malou dušičkou, ale byla tam. Poslední a nádherná, vypadala jako béžovo hnědé střapaté klubíčko, s nímž si pohrála smečka divokých koček. Hrdě jsem si ji položila do košíčku a přidala ještě pár žinylkových rukaviček v barvě medu, které k čepici ladily a stály jenom třicet korun a šupajdila jsem k pokladně, cestou jsem narazila na stojan s náušnicemi. Tyto třpytivé tretky jsem si zakázala nakupovat přibližně před třiceti lety. Problém je ale v tom, že jsem se nikdy neposlechla. Mám slabost na bílý kov a bílé kameny. Líbily se mi hned dvoje, pod novou čepicí zářily jako originál Swarovski, ale stály jenom neuvěřitelných a zanedbatelných třicet korun. Zkoušela jsem si je stále do kola. Bylo to peklo. Nemohla jsem se rozhodnout. Navíc jsem věděla, že jsou mi k ničemu. Od té doby, co bydlím na venkově, tak do společnosti nechodím, jedině, že bych si je vzala až půjdu k doktorovi, nebo v neděli do Penny nakoupit. Bylo to dilema. „Suší, móc suší,“ přizvukoval vietnamský obchodník. „Enom šicet koun. Cecky kopilá.“ „Cecky, cecky, to by se ti líbilo, jenže kde na to člověk má pořád brát, přišla jsem si jenom pro čapku,“ brumlala jsem si pro sebe, ale pak jsem si řekla, že vlastně má pravdu… Šup a byly v košíčku. Ještě jsem si vzpomněla, že potřebuji takovou tu pevnou látkovou gumičku do vlasů, abych je snáze schovala pod tu novou čepici, od té doby, co šetřím a nechodím k holiči, mi totiž pěkně narostly. Měli je, ovšem problém, jenom v balení po třiceti kusech, za to ovšem snad ve všech barvách duhy, každý den jsem si mohla pod čepici strčit jinou, no nekupte to. „Kopila cecky, jen šicet koun, zatarmo,“ přizvukoval vietnamský obchodník, který se po té, co pochopil, že jsem dobrá kořist, za mnou ploužil tržnicí jako tichý a nenápadný stín. Žijeme jen jednou, šup a byly tam taky. Už jsem se vydala odvážně ke kase. Když tu se ozval nadšený ryk mé sousedky. „No to je ono, jak jsem ti tuhle říkala“ volala a běžela ke mně s jakýmsi předmětem z umělé hmoty, který mohl být všechno možné, masážní strojek, depilátor, rádio. Byl to ovšem žmolkovač. Úžasný to vynález. Jistě to znáte, koupíte si fešný nepříliš drahý svetřík a oni se na něm záhy udělají takové ty cucíky, no fuj. Jenže já čemukoliv, co je na baterky a čínského původu ze zásady nevěřím. Obvykle si to totiž přinesu domů, pustím a ono to za chvíli přestane fungovat. Projevila jsem tedy jistou verbální nedůvěru. Můj vietnamský stín se okamžitě chopil příležitosti, spustil zařízení a iniciativně mi začal přejíždět svetr v oblasti mých celkem obstojně vyvinutých ňader: „Cecky, prvotřídní kvalita.“ ubezpečoval mě svým skvělým dialektem o tom, že všechny spotřebiče jsou kvalitní. Jenže…. Aniž jsem si toho povšimla, náš zvláštní dialog přitáhnul oči všech přítomných nakupujících a pak to přišlo. Vietnamskou tržnicí se ozvala salva hurónského smíchu. Smála se mladá maminka u kojeneckého zboží, starší pán u vteřinových lepidel, stařenka u tepláků, smála se i moje sousedka, smála jsem se i já. Byl to takový ten nádherný uvolňující nekonečný smích, který vám přidává rok života a vhání slzy do očí. Vietnamský obchodník sice nechápal, čemu se všichni smějí, ale culil se také. Měl asi radost, že jsme všichni takoví veselí. Já ale stále váhala. „Dala vám slevu pany, je posední, kopila za šicet koun. To zatarmo,“ ševelil tak sladce můj stín, že se tomu se nedalo odolat.

„No jo, jenže to máte šicet tu, šicet sem, šicet, tam a než se nadějete je to šista,“ snažila jsem se mu ještě chvíli odporovat, Lidé kolem mě souhlasně a s úsměvem přikyvovali. Nakonec jsem podlehla. Žmolkovač byl můj. Ostatně naštěstí právě zavírali.

Obchodník mi spokojeně všechny ty báječné nové předměty ukládal do zeleného mikrotenového sáčku a markoval na elektronické pokladně. Kdy zmáčknul součet, objevila se na displeji cifra 300 korun. „No vidíte je to šista já vam to žíkala,“ mávala jsem rukama směrem ke kase. Vietnamský obchodník mi tentokrát dobře rozuměl a smál se na celé kolo a smála se jeho žena, a vlastně jsme se zase smáli úplně všichni.

Večer jsem si to všechno pěkně zapsala do deníčku. Mám suprovou novou čepici spoustu krásných nepotřebných věcí, za hodinu jsem třikrát rozesmála celou vietnamskou tržnici. No řekněte, nebyl to fajn den?